Téměř 3000 km dlouhá cesta začne v Bulharsku, v letovisku Burgas. Pak 3 dny cesty do Istanbulu a pak celým severním Tureckem až pod horu Ararat, což je 5000 metrů vysoký krtinec, kde podle Bible zaparkoval Noe svoji archu. Teď tam každý rok jezdí tisíce lidí archu hledat, ale zatím ji nikdo nenašel. Protože statisticky připadá na každých mých 10 km jeden km bloudění, je dost možné, že ji najdu právě já.
Pak jsem chtěl přes Armenii pokračovat dále, bohužel Armenie není v kolektivu příliš oblíbená a nekamarádí se s ní Turecko ani Ázerbájdžán, hranice jsou zavřené, takže si ji nechám až na příště a místo toho projedu Gruzii přes hlavní město Tbilisi až pod Kavkaz k hranicím s Ázerbájdžánem.
Tady začne to pravé dobrodružství. Při vstupu do země se třeba kontrolují podrobně mapy, zda tam náhodou není Náhorní Karabach zakreslen buď jako samostatná země, nebo nedej bože jako součást Arménie. To pak mapy zabaví nebo prý rovnou zamítnou vstup do země, protože prý patří Karabach jim. Vstup mi ale možná zamítnou z jiného důvodu. U víza jsem musel vyplnit dopravní prostředek, kterým se chci do země dostat, a z nabídky letadlo/vlak/autobus mi přišel právě autobus tak nějak nejvíce podobný jízdnímu kolu. Pokud mi vstup do země povolí, tak mě čeká už jen cca 500 km podél Kavkazu až do Baku. No uvidíme.
Tak zítra!
