Existují tři způsoby, jak se dá (dlouhodobé, víc než 1 rok) cestování (jako koníček) financovat. a) Buď si cestovatelé našetří dostatek peněz předem a ty pak utrácí, b) nebo si dělají během cesty několikaměsíční pauzy na práci (typicky třeba na N. Zélandu) c) a nebo pracují průběžně během cesty (digitální nomádi).
Pro mě připadá v úvahu jen poslední, třetí možnost, která je ale nejsložitější, protože se člověk musí naučit kombinovat cestování a práci dohromady, což znamená skloubit dohromady soustředěnou práci, poznávání nových míst, kultur, lidí, neustálé přesouvání (v mém případě na kole, na motorce, stopem, autobusem, vlakem, …), neustále zvykání si na něco nového (jiné jídlo, místo na spaní, chování okolí, jazyk, …), neustálé rozbourávání režimu (když vás Mongolky vrátí domů až ve 3 ráno ...), mnoho byrokracie (vyřizování víza, hledání ubytování, zjišťování dopravy ap.), sebevzdělávání (v oboru, ve kterém se pohybuji, se všechno neustále mění), učení o těch místech, kde zrovna jsem (jak fungují školy v Japonsku, proč se lidé v Japonsku dožívají nejvyššího věku atd.), tzv. prázdný prostor (tedy čas, kdy člověk nedělá nic, jen pozoruje okolí = tady probíhá život), čas na přítelkyni, na komunikaci s přáteli, rodiči, na správu téhle stránky a mnoho dalších činností, a to všechno musí jít skloubit tak, aby to šlo pokrýt financemi a hlavně, to je to nejdůležitější, aby to šlo skloubit všechno bez známky stresu.
Spojit to jde, ale musí se člověk naučit dvě věci: mít to, co Japonci označují ikigai a být radikální minimalista. Nyní k tomu ikigai.
Ikigai je japonský výraz pro smysl života, neboli důvod, proč ráno vstát z postele. Smysl života je dělání činnosti, která má 4 základní atributy: 1. Ta činnost člověka baví, naplňuje ho radostí, miluje ji. 2. V té činnosti je člověk dobrý, jde mu, umí ji. 3. Ta činnost člověka uživí, přináší mu dostatek financí pro pokrytí každodenních potřeb. 4. Ta činnost je společnosti prospěšná.
Četl jsem několik článků o tom, proč se lidé rozhodli cestovat a velmi často to byl důvod, že byli nešťastní v práci a cestování je pro ně lék. Nedávno jsem narazil na rozhovor s jednou známější cestovatelkou a na dotaz, proč cestuje, odpověděla mj., že „tam nemusí vstávat ráno do práce a poslouchat nějakýho idiota-šéfa“. Pokud člověk takhle vnímá práci, tak je to hodně špatně.
Různí travelbloggeři popisují, jak oni získávají finance na cestování a že ostatní mohou dělat přece to samé, co oni. Nebo oblíbené články X profesí, kterými se můžete živit na cestách. Ostatně to bych mohl napsat i já, mě živí většinou programování a k tomu žádná škola potřeba není, vše je na internetu, jenže vím, že to nemůže dělat každý, protože ne každý v programování najde ikigai a pak je to jen o vydělávání peněz.
Právě Japonsko je skvělé místo, kde se člověk může naučit, jak najít svoje ikigai. Nikde jinde na světě lidé nežijí tak dlouho. Najdete tady stoleté “shinkansenové” babičky (které kolem vás prolétnou po schodech jako shinkansen) a ještě se u toho stihnou na vás usmívat. Je to také proto, protože často nechodí do důchodu, pracují až do smrti. Ne proto, že by museli, ale protože chtějí a dokonce často vypomáhají a pracují zadarmo. Různé věděcké studie potvrzují, že přesně to je důvod, proč se Japonci dožívají tak vysokého věku, jsou méně nemocní a mimořádně aktivní i v pozdním věku. Dělají prostě neustále nějakou činnost, neustále jsou součástí komunity mezi lidmi, které třeba znají i 80 let.
Potkal jsem v Japonsku nespočet lidí, kteří dělali nějakou činnost pro ostatní bez nároku na honorář, čistě pro radost. Na fotce je třeba Japonec, který stál u nejrušnější křižovatky na světě Shibuya a fotil lidi. Ti se tam chodí fotit se sochou psa Hachikō. On si všiml, že tam občas chodí sami a nemá je kdo vyfotit. A tak si vyrobil cedulku v různých jazycích, že lidi vyfotí zadarmo. Dáte mu svůj foťák, on vás se sochou vyfotí a ještě vám poděkuje, že vám mohl udělat radost. Dělá smysluplnou činnost a musel poznat mraky lidí, dost možná vyfotil lidi už ze všech zemí na světě.
Když jsme byli s 睿 na hradě v Osace, potkali jsme jiného pána. Stál tam, aby odpovídal návštěvníkům na dotazy o hradě. Nejprve se dal se mnou do řeči, ale poznal, že japonsky neumím, takže se jen usmál a zkusil to na 睿. Ta mu už odpověděla a začali si spolu povídat. Mluvili spolu několik minut, během kterých ji začal s neuvěřitelnou energií něco popisovat. Pak mi říkala, že stavěl před mnoha lety v Osace kanalizaci a s velkým zápalem ji popisoval, jak to celé vznikalo. Bylo vidět, jak je ohromně hrdý na to, že se na takovém projektu podílel. Ikigai se dá najít snad téměř v čemkoliv.
Jak ale souvisí ikigai a cestováním? Já už svoje ikigai našel v tvorbě aplikací, baví mě vytvářet aplikace, které někde používá, které jsou společensky prospěšné, které ulehčují lidem život. V posledním roce jsem se podílel na několika projektech, můj aktuálně nejoblíbenější je o učení jazyků, baví mě zkoumat různé možnosti, jak lidi nejrychleji naučit cizí jazyk. Pro mě je tohle zábava, nepotřebuji se do toho vůbec nutit, naopak mám problém přestat a třeba jít už spát. Vnímám to více jako relax než práci a hlavně mě to nijak nevyčerpává, já se po tom necítím unaveně, ale odpočatě. Neexistuje prokrastinace, není důvod. Pochopitelně to tak není vždy, občas to má i nudné stránky, ale důležité je, že tvoří jen malou část a že v tom vždy vidím smysl.
Ikigai je tedy to první a nejdůležitější, pokud chce člověk skloubit práci a cestování dohromady, pak je ta práce vlastně jen odpočinek. Jednoduchý postup k nalezení ikigai samozřejmě není, protože je každý člověk jiný.
