To nejlepší na východní Asii jsou street food restaurace. Pokud by je viděl nějaký pracovník hygienické kontroly z Evropy, patrně by dostal záchvat, s pláčem by utekl a už by nikdy nic nechtěl kontrolovat, ale já mám tyhle restaurace rád.

V každé zemi jsou trochu jiné, tady v Bangkoku je jejich nabídka patrně nejpestřejší. V Asii je možné chodit i do klasických evropských restaurací s menu v angličtině. Jsou často plné turistů a mají i desetinásobně vyšší ceny (za angličtinu se v Asii snad vždy připlácí).

Já preferuji malé asijské restaurace, které často obsluhuje jen sám majitel. Ten brzy ráno přijede na motorce někam na ulici a rozbalí vše potřebné k vaření včetně několika stolů a miniaturních židliček. Celý den obsluhuje ve vedru hladové zákazníky a po 11 večer zase restauraci skládá na motorku a odjíždí domů. Během dne se musí k zákazníkům chovat hezky, protože když se tak chovat nebude, tak příště půjdou ke konkurenci, která sídlí o 5 metrů dále.

Pro člověka neznalého jazyka je někdy těžké objednat si v podobné restauraci jídlo. Hlavně v Číně měli často menu jen v čínštině a bez obrázků, na vesnicích v Thajsku je to také tak. V takovém případě aplikuji některé ze tří možných řešení:

1) První řešení je přeložit si pomocí Google překladače něco jako “Umírám. Potřebuji jídlo. Beru cokoliv. Nemluvím čínsky (thajsky, laosky etc). Prosím, pomožte.” a ukázat to obsluze. Pak obvykle následuje 100 otázek v čínštině (thajštině, laoštině etc), co přesně chci, takže se daleko nedostaneme.

2) Druhé možné řešení je vzít si menu, ukázat na některé jídlo a doufat. Je dobré zvolit něco uprostřed, protože taky můžete dostat mističku s kečupem. Tohle jsem přestal dělat od chvíle, kdy jsem zjistil, že jsem v Číně bydlel vedle restaurace, kde se prodávalo psí maso.

3) Poslední možnost lze aplikovat jen někdy, když má pojízdná restaurace někde nalepený obrázek jídla. Ten pak vyfotím a ukáži obsluze a řeknu, že přesně tohle chci. Obsluha pak obvykle pokývá hlavou a přinese mi něco úplně jiného.

Před časem se mi stalo, že jsem si právě takto objednal nějaké jídlo a donesli mi část nějakého zvířete. Byl jsem hladový, takže jsem to snědl a pak si to vyfotil na památku. O pár dní později tu fotku viděla 睿, podívala se na mě, zvážnila a zeptala se mě, zda vím, co to bylo za zvíře, na což jsem reagoval zamítavě. “It is a dog!”, řekla mi. Na chvíli jsem oněměl a uvědomil si, že to nikdy nikomu nesmím říct, jinak přijdu o většinu přátel a kompletní dědictví (kdo by se bavil s člověkem, který ochutnal psa, že). Naštěstí se ukázalo, že mezi výrazy “dog” a “duck” je velký rozdíl, minimálně ve výši mého dědictví.