Krátce po příjezdu do brunejského guesthousu jsem se rozhodl, že využiju nabídku mého hostitele a půjčím si na jeden den kolo, na jeden den auto i s bangladéšském řidičem a na jeden den kajak a pak potáhnu zase o zemi dál. Obzvláště ten kajak a představa nezávislého objevování malých brunejských ostrůvků v okolí mě velmi lákala. Tedy ještě více mě přitahovalo potápění do okolních vraků potopených amerických lodí, ale na to bych potřeboval potápěčský kurz nebo více času.
Druhý den mě odvezli na blízkou pláž a z místního potápěčského centra jsem si půjčil kajak, vestu a vyrazil na moře kolonizovat okolní ostrůvky. Musím říct, že se mi velmi líbilo, ačkoliv jsem při své nešikovnosti dvakrát z kajaku sletěl do vody a musel jsem doplavat na břeh, abych se do něj zase dostal. Ale to mi tolik nevadilo. Procházel jsem se po krásných plážích, kde nebyly lidské stopy a byl jsem tam jen já, můj kajak a odpadky z moře. Prostě romantika 21. století!
Čas konce výpůjčky se nachýlil ke svému konci, a tak jsem se vrátil zpět, své plavidlo odevzdal a na břehu čekal, než přijede někdo, kdo by mě odvezl zase zpět. Procházel jsem se po okolí, když jsem najednou zahlédl tuto ceduli s varováním před krokodýly. To mě pobavilo, přece v okolí žijí lidé, tady krokodýli být nemohou.
A pak najednou před sebou vidím malého krokodýla na břehu v místech, kudy jsem před chvíli připlouval. Udělal pár kroků a zmizel v křoví. Měl možná metr, metr dvacet, ale byl dost velký na to, aby šlo spolehlivě rozpoznat všechny charakteristické znaky krokodýla včetně jeho zubů.
Totálně mě to vyděsilo a šel jsem se zeptat zpět do potápěčské školy, co to tady je. Řekli mi, že tady opravdu jsou, že jim občas plavou kolem lodí a musí počkat, až vypadnou. Že dospělého člověka většinou nezabijí, ale že ho mohou dost vážně zranit. Ale že tady tolik nevadí, protože tady stejně lidé do vody nelezou.
Brunej, prý nejnudnější země na světě!
