Pokud chcete chodit s Asiatkou, měli byste vědět tři zásadní věci, o kterých průvodce Lonely Planet mlčí. Zaprvé, že se v řadě asijských zemích platí věno a ne zrovna malé, takže ve finále buď Asiatku, nebo Oktávku. Zadruhé, co se skrývá pod záhadným pojmem “fāpíqì”, neboli “dát průchod svým emocím”. A zatřetí, že jen angličtina pro komunikaci s domorodými obyvateli východní Asie nestačí.

Už dva měsíce šlapu na kole z Vietnamu do Indie, přičemž první dva měsíce jsem strávil pauzou v první zemi na trase, a to v Japonsku. Většinu času bydlím u Kaoru, která mě učí japonské kultuře a pravidelně dostávám seznamy jídel, které musím spořádat, protože až je všechna vyzkouším, tak se prý stanu opravdovým Japoncem. Kaoru vede malý guesthouse, kde se jednou za čas objeví zvláštní lidé, kteří zde žijí několik měsíců a téměř po celou dobu z něj nevychází. Jakmile se takový host objeví a žije tady takto minimálně tři měsíce, Kaoru mu začne hledat japonskou přítelkyni, přičemž má na kontě už jednu svatbu a jednu návštěvu kožního oddělení, protože se v Ósace rozšířil syfilis.

Já jsem tady zůstal kvůli jiné věci, v Ósace je totiž možné navštěvovat zdarma několikaměsíční intenzivní kurz japonštiny, což mě lákalo. Ještě než kurz začal, naučil jsem se vzorně obě japonské abecedy, pár znaků kandži a základní fráze, když se to však dozvěděla 睿, vznesla ostrý čínský protest, protože má zažito, že cizinec se učí asijský jazyk výhradně tehdy, pokud si chce najít lokální přítelkyni. A tak jsem se začal učit v Japonsku čínštinu. Nakonec to není tak špatné, protože budu konečně moci vysvětlit 睿, že to nejsou žádné tramvaje (!), ale že v Česku jezdí opravdu regulérní rychlovlaky, jen prostě jezdí pomalu.

Když jsme s 睿 potkali poprvé, neuměla téměř anglicky, dokázala se však bleskově naučit základy angličtiny na běžné komunikační úrovni. Jenže má takovou zvláštní vlastnost, že dokáže vyvinout ohromné úsilí k tomu, aby dosáhla na nejnižší požadovanou úroveň, ale dál už se nedonutí. Takže se sice anglicky naučila, ale nepoužívá členy, časy, množné číslo a spoustu dalších věcí, které považuje za neužitečné. Když nás tak třeba slyší lidé, kteří umí anglicky, tak nepoznají, že je to angličtina, a ptají se nás, jakým jazykem to mluvíme. Když pak já, zvyklý rok a půl na tuhle angličtinu, slyším anglické rodilé mluvčí, tak si říkám, proč oni mluví s tolika chybami a proč používají tolik různých předložek, když se přece všude používá jen jedna, že. Takže jsme si řekli, že se v roce 2018 skutečně naučíme dobře anglicky.

A hned na prvním výletě v roce, v Laosu, 睿 slavnostně použila novou předložku a ihned se na mě významně podívala, jestli mám jako radost. Jenže ono je to složité, když si vystačíte měsíce s jednou předložkou pro všechno, tak ta motivace používat další moc není, takže jsme se domluvili, že se jeden z nás naučí rodný jazyk toho druhého. A protože má 睿 výrazně více času než já, začala se učit česky. Během chvíle se tedy naučila pár slov v nádherné češtině a začala je aktivně používat, ovšem stejným stylem jako v angličtině, tedy bez gramatiky, a to jsem raději stopl hned na začátku, protože kdybych slyšel tuhle češtinu pořád, tak bych do kolonky “jazyky, kterými hovoříte” nemohl napsat už vůbec nic.

Takže nám zůstal poslední, hororová možnost, a to že se já naučím čínštinu. Musím říct, že čínština je zajímavý jazyk, stačí se naučit zhruba 1200 znaků, a to je už dost na to, abyste měli docela slušnou slovní zásobu, protože se různě znaky pak skládají dohromady, takže když třeba znáte znak pro medvěda (熊) a kočku (猫), tak zároveň víte, jak se řekne panda (熊猫), protože v čínštině je to “medvědí kočka” nebo “kočičí medvěd” (co se vám líbí víc).

Naučil jsem se tedy zhruba 100 první znaků a začal si s ní psát v čínštině tak, že jsem ty znaky dával prostě za sebe a na to mi řekla, že jako takhle fakt ne, že je to tisíce let vyvíjený jazyk, historický klenot, její předci nám vynalezli papír a měl bych se jim nějak odvděčit lépe než tím, že jim začnu komolit jazyk! Takže jsem se začal učit čínštinu komplet a už něco málo umím. Dokážu se představit, říct co dělám za práci, odkud jsem a tak. Teda musím říct, že jsem hráč basketbalu, protože jiné povolání zatím říct neumím. A taky můžu říct jen to, že jsem z Číny, nebo USA, protože jiné země má učebnice nezná. A taky mi 睿 vůbec nerozumí a říká mi, že to občas vyslovuju špatně, ale tady jí alespoň můžu říct, že je to dialekt používaný v komunitách na severu Číny, kde jsem byl dříve. Ale jinak už umím dost.

Free Tibet!!!