Dostat se sem nebylo jednoduché. Z Mandalay v Malajsii jsem pokračoval do Bangkoku, dále do Kuala Lumpur, dále na Bali v Indonésii, následně do Kupangu v Timoru na indonéské straně a pak konečně z Kupangu do Dili ve Východním Timoru.
Už celodenní přestup v Kupangu naznačil, že jsem tak trochu v jiné oblasti. Hlad mě vyhnal v podvečer ulovit něco k snědku a když jsem dorazil do nedalekého obchodu, poprvé po 3 letech jsem viděl fyzické násilí. Dvě mladé indonézské dívky se porvaly o to, která mě obslouží. Koupil jsem si krekry od vítězky a pohledem jsem vzdal čest poražené.
Večer v západním Timoru, tedy alespoň v mé oblasti, vypadl proud, takže jsem zažil jeden z nejekologičtějších večerů v životě a mohl se alespoň mentálně připravit na další den, protože téměř cokoliv jsem si dříve o Východním Timoru přečetl, tak mě vyděsilo. Třeba to, že má tady člověk údajně 10x větší pravděpodobnost, že ho sežere krokodýl, než že ho zabije malárie nebo dengue. Pak jsem se na to ptal místního znalce a ten mi řekl, že je to úplna blbost a krokodýl tady nesežere člověka častěji než jednou za týden.
Při příletu do země jsem zase po čase pocítil radost nad tím, že jsem z Česka. Z Kupangu jsme letěli malým motorovým letadlem a moc nás nebylo. Do Východního Timoru zavítá ročně něco kolem 60 tis. lidí, přičemž turistů je prý jen 5000. Tzn. v průměru do celé země přiletí 15 turistů denně a v našem letadle jsem měl typický evropský vzhled jen já a 3 Britové. Došli jsme na imigrační a už jsem chtěl zaplatit 30 dolarů za víza podobně jako Britové, když mě Timořané zastavili a vysvětlili mi, že jsem z privilegované země, pro které víza neplatí a máme vstup do země zdarma. Britové odešli z EU, aby získali větší svobodu, takže si nyní mohou svobodně vybrat kombinaci bankovek, kterou zaplatí za víza.
Na letišti jsem si pořídil sim kartu (nejlevnější internet stojí od 10 Kč u telefonního operátora s krásným jménem Telemor) a vydal se nabouraným taxíkem do města. Východní Timor je země ekonomicky na úrovni Bangladéše, ale minimálně hlavní město Dili vypadá více jako průměrné evropské město, než jako město z JV Asie. Je uklizené, cesty nejsou rozkopané, dobře se tady dýchá. Město leží pod horami a okolí vypadá bombasticky.
Ubytoval jsem se v guesthousu naproti restaurace s obrázky Che Guevary a vydal se koupit lístek na trajekt na ostrov. Turisté si zde kupují lístky za 45 dolarů, ale já vím, že se dají pořídit i za 4 dolarů, pokud se člověk trochu snaží. Procházel jsem se hlavním městem a fascinovalo mě, že jsem všude jediný, který není z Timoru. Ve vietnamských vesnicích je to běžné, ale v centru hlavního města?
Než se setmělo, vydal jsem se ještě na Cristo Rei, což je vyhlídka s velkou sochou Krista podobně jako v Rio de Janeiro. Nahoru vede několik set schodů a cesta mi trvala více než hodinu. Připletl jsem se totiž k průvodu věřících, kteří cestu zablokovali. Popošli každých pár schodů a pak se modlili a zpívali náboženské písně. Během fáze chůze jsem se snažil vždy předběhnout co nejvíce věřících, těsně před koncem se mi podařilo předběhnout posledního a došel jsem k soše jako první. Když jsem pak scházel zase dolů, jeden za druhým ke mně chodili a podávali mi ruku.
Velká část lidí si se mnou začala povídat a s řadou z nich jsem si udělal fotku. Jeden člověk byl ale velmi speciální. Přišel za mnou mladý chlapec tak kolem 9 let a požádal mě, abych mu poradil, co má udělat, aby se měl v životě dobře. Postupně se u něj zastavili i další lidé a všichni čekali, jaké moudro jím sdělím. Vůbec jsem nevěděl, co říct a chvíli jsem mlčel, stále jsem přemýšlel, co originálního a hlubokého bych jim měl říct, až se otec jednoho z dětí zeptal, zda jsem chodil do školy. Řekl jsem jim tedy, že by se měli dobře učit a ozvalo se souhlasné "Ano!" Pak jsem přidal, že by měli poslouchat rodiče, dělat domácí úkoly, nebrat drogy, chodit brzy spát, nehrát si moc s telefonem a podobně. Nakonec z toho byla velmi dlouhá promluva do duše mladých Timořanu, kteří brali smrtelně vážně každé slovo. Na konci mi každý z nich poděkoval a pomodlili se za mě, za což jsem poděkoval zase já, protože je tady ta statistika jeden sežraný krokodýlem za týden.
Druhý den ráno jsem měl odjet na ostrov Atauro. Probudil jsem se brzy ráno a odešel z mexické ambasády, která sloužila zároveň i jako guesthouse. Tedy abych byl přesný, dodnes nevím, zda jsem spal na ambasádě, která funguje i jako guesthouse, nebo v guesthousu, který funguje i jako ambasáda, v každém případě mě ujistili, že jsem tam bydlel jako první Čech.
Z cesty trajektem jsem měl trochu obavy, protože jsem slyšel, že jezdí často přetížený a není úplně bezpečný, což se také potvrdilo. Když jsme vyplouvali, přibližně o hodinu později, než bylo plánováno, celý trajekt byl narvaný lidmi tak, že většina musela několikahodinovou cestu stát. Plavba probíhala poklidně až do posledního kilometru před cílem, když se ozvala hrozná rána a trajekt se začal naklánět na stranu. Těsně před cílem jsme narazili plnou rychlostí stranou na mělčinu a chvíli to vypadalo, že se trajekt kompletně převrátí na stranu. Lidé sedící u oken u strany, na kterou se trajekt převracel, se snažili dostat co nejrychleji na horní palubu a naopak lidé z opačné strany se zase prodírali na nahnutou stranu, aby se podívali, co se děje, popřípadě si vše vyfotili.
Shromáždili jsme se namačkaní na horní palubě a čekali, co bude. Zrezivělá lana u záchranných člunů naznačila, že si dnes možná všichni zaplaveme. Na pomoc nám přijeli rybáři v dřevěných loďkách a zkoumali poškození trajektu. Naštěstí se ukázalo, že kvalitní německá ocel dokáže přežít i timorského kormidelníka, takže po několika hodinách trajekt vycouval a doplul zdárně do cíle.
Ostrov Atauro není nijak zvlášť fotogenické místo, má ale jeden poklad. Jsou tady korálové útesy s nejbohatší biosférou na světě. Nikde jinde na světě není možné vidět tolik podvodního života jako právě na Atauro.
Ubytoval jsem se v místním guesthousu, půjčil si vybavené na šnorchlování a vydal se do moře. Už po pár metrech od břehu se člověk ocitne v ráji. Byl jsem na mnoha místech, která jsou doporučená k potápění, ale to není vůbec nic v porovnání s tím, co jsem viděl na Atauro. Kolem je velké množství druhů ryb, korálů, vše je neuvěřitelně barevné a pestré. Celá tahle oblast byla jen pro mě, nebyl tu žádný jiný cizinec, snad celý ostrov byl jen pro mě.
Další den mě rybáři vzali trochu dál od moře, kde byl mořský život ještě pestřejší. Nakonec jsem v moři za celé dva dny strávil možná 8, 9 hodin, během kterých jsem se modlil, abych nepotkal krokodýla.
V podvečer jsem začal zjišťovat, jak se dostanu zase zpět do Dili a zjistil jsem, že trajekt tady jezdí jen jednou za týden a musím si buď pronajmout drahou soukromou loď, nebo se můžu domluvit s rybáři, kteří by mě za 5 dolarů převezli na druhou stranu. Zvolil jsem tedy druhou možnost.
Cesta zpět začala ve 2 ráno, kdy mě jeden z domorodců (zadarmo) zavezl na motorce do malého přístavu na druhé straně ostrova. Cesta byla úplně rozbořena a ujet těch 5 km nám zabralo přibližně půl hodiny. Poté mě za úplné tmy představil rybářům a zase odjel. Nikdo nebylo světlo, rybáři neměli ani baterku, museli jsme si svítit mobilem a doteď vlastně nevím, jak vůbec vypadali.
Nejprve jsme čekali hodinu a půl až přejde déšť. Poté se 10 lidí narvalo do malé dřevěné loďky a vyrazili jsme za svitu měsíce na 40 km dlouhou cestu do Dili. Tedy to měl být plán, ve skutečnosti jsme strávili dalších minimálně půl hodiny nahazováním motoru.
Poté jsme projížděli podél ostrova a pak už na plný plyn do Dili. Venku zase začalo pršet, a tak jsme se ukryli opět pod plachtu a snažili se poskládat a usnout. Loď narážela do vln, což způsobilo, že jsem neustále dostával nárazy do hlavy. Během té doby nám občas vynechal motor a museli nám pomáhat další rybáři, chvílemi to vypadalo, že bude rychlejší do cíle doplavat.
Po několika hodinách jsme konečně dorazili do Dili. Kolem byly ztroskotané lodě a přístav v odlivu vypadal naprosto apokalyptický. V cíli jsem se také dozvěděl, že je na podlaze, kde jsem měl ukrytý svůj batoh, půl metru vody, což znamenalo smrt pro můj Macbook. Bylo to má nejdražší cesta.
Další dva dny jsem zůstal v Dili a podnikal výlety do okolí. Mimo jiné jsem navštívil třeba místní Burger King, kde hamburger stojí 12 USD. Polovina lidí ve Východním Timoru žije pod hranicí chudoby, tedy za méně než 1 USD na den, takže jejich příjem je takový,že by si mohli koupit jeden hamburger jednou za dva týdny, pokud by tedy dokázali ušetřit všechny své peníze.
Poslední den jsem už musel řešit situaci kolem koronaviru. Některé země v okolí začaly zavírat hranice a já se bál, aby to neudělala Austrálie, Indonésie či Singapur, protože se jinam z Východního Timoru dostat nedá. Naštěstí se všechny země zavřely až o pár dní později a já se mohl přes Austrálii a Malajsii dostat zpět domů.
