Thajsko - jeden den na cestě kolem světa zima 2017 / jaro 2018

Během 7 měsíců cestování po východní Asii a téměř 3000 km jsem potkal jen dva cykloturisty, oba v důchodovém věku. Nikoho stejně starého jako já. Přitom je to nejlepší způsob cestování!

- Je to zadarmo.
- Můžete jíst kolik chcete a co chcete, nikdy neztloustnete.
- Dostanete se na místa, kam byste cíleně nikdy nejeli, protože o nich ani nevite a nikdo o nich nepíše.
- Máte levné i ubytování a jídlo, protože cena ubytování je dána často lokací a s kolem je vám dost jedno, jestli bydlíte v centru nebo ne.
- Nikdy se nevyspíte tak dobře jako po celodenní fyzické aktivitě.
- Máte svobodu! Nemusíte vstávat v XY, protože vám někam jede ráno autobus. Můžet vstávat kdy chcete, jet kam chcete, spát kde chcete.
- Pro místní budete vždy atrakce, nikoho takového nepotkali, často vás budou zvát nebo budou mít upřímný zájem vás poznat, když budete potřebovat pomoc, vždy ji ihned dostanete.

Myslím si, že řadu lidí ani nikdy nenapadlo, že by mohli někdy takto cestovat (jako mě kdysi). Takže jsem se rozhodl udělat malou reportáž z jednoho dne od rána do večera se vším všudy.

Slunce mě probouzí kolem půl osmé. Ještě před snídaní a před tím, než se podívám na telefon, beru do ruky knihu anglických frází. Anglicky se domluvím, ale používám pořád ty stejné obraty, tahle kniha mi pomáhá to změnit. Kdybych se podíval na telefon, něco by mě zaujalo a já už bych se k tomu nedostal. Tady (vlevo nahoře) jsem se třeba naučil fráze, které by se mi hodily, pokud by mě někdo obvinil z vraždy.

Poté plánuji den, hlavně kam chci dojet. Pak dostávám snídani od majitelky guesthousu, vše nabalím a kolem 9. vyrážím na cestu směr k národnímu parku Khao Yai. Naštěstí na kole, ne tímhle autobusem.

Jahodové farmy kousek od guesthousu.

První pauza 10 km od začátku. Spolu s Buddhou odpočíváme.

Zlaté prase! Kdo chce o Vánocích jíst a přesto vidět zlaté prase, zastavte se zde.

Kousek před vstupem do národního parku vidím poprvé slona. S lavičkou na hřbetu a připoután řetězy tady na malém dvorku čeká celý den na turisty. Smutný.

Po hodině a půl jízdy potřebuji upravit batoh na nosiči. Při tom mě pozoruje pes. S psy mám už v Thajsku bohaté zkušenosti, takže opravu zvládám v řádu jednotek vteřin a rychle mizím pryč.

V 10.23 přijíždím k národnímu parku. V Thajsku jsou běžné dvojí ceny, tohle je ale extrém. Vstup do parku stojí 40 BTH pro Thajce a 10x více pro cizince.

Prvních 5 km je stoupání je trochu stereotypní dokud …

… ke mně nepřiběhne množstí opic a jedna z nich mi ukradne flašku s vodou a zdrhá. Všechno ostatní bylo naštěstí připevněno. Z dálky celou situaci pozoruje minibus pobavených amerických turistů.

O chvíli později mi Maps.me prozrazuje, že je tady stezka, kterou se dá projít. Zkouším tedy pár desítek metrů projet, lépe řečeno projít s kolem, dokud není stezka úplně zabarikádovaná popadanými stromy. Tudy neprojdu, vracím se zpět na silnici.

Hmm, možná jsem udělal dobře.

Za chvíli mě dojíždí minibus s americkými turisty. Thajský řidič zastavuje, jde za mnou a daruje mi novou láhev vody. Díky!

O kousek dále zase sjíždím z asfaltky, tentokrát je už cesta průjezdná.

Krajinky podél cesty.

Krajinky podél cesty.

V poledne se zastavuji s tím, že si dám svačinu. O chvíli později to vypadá, že nebudu jíst sám. Více zde.

Vodopády, kde se točil film Pláž.

V parku je několik restaurací a přijemně překvapí cena, cca 32 Kč za odpolední menu.

Opice. Sedí a čumí.

Cesta k poslednímu vodopádu. Je už po 5, kdy se cesta uzavírá a hlídač mě k nim nechce pustit. Nicméně jsme v Asii, všechno se dá ukecat, takže mám o chvíli později cestu volnou.

Cesta k vodopádu.

Cesta k vodopádu podruhé.

Hm, tak jo, vodopád. Tak zase zpátky.

Kolem 6 opouštím park a ještě 10 km pokračuji do guesthousu, který jsem si vyhlídl na mapě. Když tam přijíždím, žádný guesthouse tam není. Thajci bohužel moc neřeší GPS souřadnice, prostě někde vyplní nějaké čísla. Takže se musím ptát místních Thajek a ty mě dovedou o půl kilometru dále k domu, který je zajímavý tím, že po něm všude lezou ještěrky. Majitel je opilý a vůbec nechápe, co po něm chci, nicméně poté, co zapojíme do diskuse i jeho střízlivou manželku, se domluvíme a nechává mě zde přespat.

Kolem 7 potřebuji chvíli pracovat. Střídají se dny, kdy cestuji, a když mám čas, tak pracuji, nebo pracuji, a když mám čas, tak cestuji. Teď je to to první období. Vyřizuji drobné úkoly, pak dělám pár desítek minut kurz machine learning na Coursera.org a pak si čtu o kryptoměně Monero.

Během toho ke mně přijde manželka opilého Thajce a nabízí mi večeři, kterou s radostí přijímám. Parkrát se během ní pokoušíme o konverzaci, ale nenacházíme společný jazyk a já už jsem dnes unavený dost na to, abych používal překladač.

Na závěr dne video hovor s Rui mj. o tom, proč si myslí, že jsou Číňanky lepší manželky než Japonky (které jsou obvyklým vzorem dokonalosti pro všechny Asiatky).

Kontrola kukátkem, zda je vše v pořádku a můžu jít spát. Dobrou noc!