“Zjisti si, zda je tam ještě pořád trest smrti za použití internetu, my to tak měli,” řekl mi kamarád poté, co jsem mu oznámil, že se chystám do Myanmaru (Barmy). Byla to má předposlední země ve východní a jihovýchodní Asii, kterou jsem ještě nenavštívil, a také země, do které jsem se v jihovýchodní Asii těšil vůbec nejvíc.

Minulou neděli, 932. den na cestě, jsem tedy zamířil na letiště v Kuala Lumpur s letenkou do Rangúnu (Yangonu), největšího barmského města. Tentokrát to bylo trochu jiné. Číňané, kteří obvykle tvoří minimálně polovinu pasažérů kamkoliv, byli všichni vybaveni ochrannou rouškou, takže odletová hala vypadala spíše jako obrovská nemocnice. Koronavirus změnil plány i 睿, která musí místo cestování po Barmě zůstat doma s náhubkem jako ostatní.

Po příletu mě překvapilo velice moderní letiště. Vyřízení víza zabralo jednu minutu, stejně tak získání SIM karty, výběr peněz z bankomatu a nalezení autobusu, který mě odvezl do centra za příjemných 8 Kč. Cesta byla fajn a okolí připomínalo spíše průměrnou evropskou zemi a nikoliv jednu z nejchudších zemí jihovýchodní Asie.

Dojeli jsme až na konečnou stanici a já se vydal směrem k pagodě Sule, která už za tmy krásně svítila. První krůčky do tmy a prásk. Najednou jsou nade mnou Barmani a Barmanky a pomáhají mi zpět na nohy. Ruku mám zakrvácenou, koleno taky. Že mají myanmarské chodníky vyvýšené stupínky, které nejsou za tmy vidět a lze o ně snadno zakopnout, je to první, co by se měli cizinci o Myanmaru dozvědět. Byl to však můj nejoriginálnější vstup do nové země!

První ráno v nové zemi je vždy nádherné a Myanmar je úplně jiný než všechny ostatní země jihovýchodní Asie. Muži zde nosí sukně, močí v podřepu podobně jako ženy a velmi často plivou z oken aut krev. Tedy nejprve jsem si myslel, že je to krev, než jsem se dozvěděl, že jde o vedlejší efekt žvýkání betelu, čtvrté nejrozšířenější drogy na světě. Ženy jsou zde mimořádně nádherné, vlastně se ani nedivím, že muži celou zemi na dlouho uzavřeli před světem. Jak ženy, tak v menší míře i muži, mají tváře pokryté tanakou, zvláštním přírodním makeupem.

Protože jsem bydlel kousek od pagody Shwedagon, nejznámější památky v Yangonu, šel jsem se poprvé podívat tam. Daleko před vstupem do pagody mě zastavila jedna žena s tím, že si mám koupit sáček na boty, protože zde musí člověk chodit naboso a nesmí držet boty v ruce. Nerozuměl jsem ale, kolik mám zaplatit, a ukazoval jsem ji všechny možné bankovky, které jsem měl u sebe, ať si vybere tu, která se jí líbí nejvíc. V tom k nám přišla nějaká mladá holka a podala ženě 200 MMK (3 Kč), usmála se na mě a řekla mi “Welcome to Myanmar!”

Pohled na pagodu Shwedagon a celé její okolí je neuvěřitelné krásná podívaná. Skutečně něco podobného jsem ještě neviděl. Je to celé náměstí s mnoha chrámy a uprostřed stojí pagoda Shwedagon, nejsvětější buddhistickou stúpa v Myanmaru. Naprostou většinu návštěvníků tvoří obyvatelé Myanmaru a mniši, takže i když je to hlavní turistické místo široko daleko, zachovává si svou atmosféru. Místo se mi líbilo tak, že jsem se tam vrátil ještě jednou za tmy. Jen za tuhle návštěvu by celá cesta do Myanmaru stála.

Z Yangonu jsem chtěl pokračovat do Baganu, hlavního mého cíle v Myanmaru. Mohl jsem zvolit pohodlí v letadle (1,5 hodiny) nebo cestu v moderním klimatizovaném autobuse (8 hodin), ale já toužil vyzkoušet legendární myanmarské rychlovlaky (20 hodin). V recenzích obvykle lidé zmiňovali tuto cestu nočním vlakem jako jejich nejhorší zážitek z Myanmaru, to mě jen utvrdilo v tom, že je to správná volba.

Ráno jsem vyrazil na centrální vlakovou stanici Yangonu s tím, že bez lístku neodejdu. Bohužel všechna lehátková místa byla vyprodána na mnoho dní dopředu. Po chvíli váhání jsem se rozhodl, že si tedy koupím normální lístek a řekl jsem, že chci jeden lístek v první třídě do Baganu. Pán pokladní se zasmál a za dobrý vtip mi nabídl místo u okna. Poté začal listovat svým sešitem, kde měl zapsané všechny cestující, a ručně mi vypsal jízdenku do Baganu. Zaujalo mě, že v ceně je i životní pojištění za 7 MMK (0,1 Kč), což mě trochu znejistilo. Pán mi podal lístek, popřál hodně štěstí v další cestě a řekl mi, že nemusím být smutný, protože v lehátkovém voze bych se stejně nevyspal, létal bych v posteli ze strany na stranu a do Baganu bych přijel s rozbitou hlavou.

Před 4 odpoledne jsem se tedy dostavil na vlakové nástupiště a vyhledal náš expres. Interiér vypadal zchátrale, ale čekal jsem to popravdě mnohem horší. Sedačky byly prostorné, člověk měl možná ještě více místa než v shinkansenech. Těsně před odjezdem prošli kupém vojáci se samopaly a zkontrolovali nám lístky. Podobně jako v Číně i zde jsou lístky vázány na číslo pasu, protože dříve všechny lístky vykoupili překupníci a prodávali je za výrazně vyšší ceny.

Vlak se dal do pohybu a krajinky se začaly měnit. Yangon je na jihoasijské poměry docela moderní město, ale první vesnice a dřevěné a plechové obydlí člověku připomenou, že je v jedné z těch chudších zemí v okolí. Postupně jsme nabrali brutálních 30 km v hodině a já jsem kvůli hluku přestal slyšet cokoliv ve sluchátkách. Kolébání ze strany na stranu na mě mělo ten efekt, že jsem se setměním na hodinu usnul.

Probudil mě až velmi chladný vítr. Polovina oken ve vlaku nebyla zavřená a pokles teploty na 15 stupňů způsobil, že okolní cestující nasadili kulichy a péřové bundy. Já na sebe natáhl úplně všechno oblečení, které jsem měl. Více mě ale trápily zářivky, kolem kterých létaly hejna komárů, kteří se pravidelně střídali v útocích.

Kolem půlnoci se začalo zintenzivňovat volání, které jsem se snažil doposud ignorovat. Potřebuji na záchod. Vydal jsem se tedy hledat toalety do přední části vagńu. Zde jsem přišel na to, že nejen že nemáme okna, vlak nemá ani dveře, takže jsem se musel přidržovat okolních stěn, abych nevypadl ven. Toaleta vypadala podle předpokladů, byla to malá místnůstka metr krát metr s dírou v zemi, kam se musel člověk za neustálého vrážení do stěn trefit, což se zjevně ne každému podařilo.

Po výkonu jsem se vrátil zpět do své lože a pokoušel se usnout, což se mi k velkému překvapení podařilo a vzbudil mě až východ slunce. Najednou se objevila úplně jiná krajina, přenádherná. Vypadalo to jako v poušti, která byly plné palem. Vlak projížděl pomalu krajinou a z okolních domů se sbíhaly děti bez bot, aby vlaku mávaly. Přestože zde projíždí každý den, je vidět, že je to obrovská událost, na kterou se chodí všichni podívat. Užíval jsem si ten pohled a podvědomě se snažil udržet vlak na na trase, protože to vypadalo, že každou chvíli vykolejíme.

Do Baganu jsme dorazili s dvouhodinovým zpožděním, což je prý místní standard. Vystoupil jsem z vlaku a ocitl se v jednom z nejkrásnějších míst na světě...