Na konci roku jsem si myslel, že si jako dárek k třicetinám nadělím cestu přes Írán, Saúdskou Arábii, Bahrajn a další arabské země a teď vám tady celý plán popíšu, ale nakonec je všechno jinak a tuhle cestu odložím na později. Vyrážím na jiný, o trochu delší výlet: na cestu kolem světa.
Víte, jednou jsem viděl takový pěkný film o zvláštních lidech s trabanty, asi je znáte. Od té doby mě cestování začalo zajímat, koupil jsem si kolo a po částech a něm dojel 8000 km do Ázerbájdžánu. Ale už tehdy, když jsem si to kolo kupoval, jsem ho kupoval s tím, že je na cestu kolem světa. Jen mi to bylo blbé v tom obchodě říct, protože by asi člověk měl předtím na kole alespoň sedět, než prodavačům slavnostně oznámí, že ho chce rovnou na cestu kolem světa.
Tohle cestování mě hodně obohacuje. Mění moji povahu a pomáhá mi pochopit svět kolem nás. Třeba v Turecku jsem poznal jednoho kluka, který mi pomohl najít místo na nocleh v jedné vesničce. Vedli jsme spolu dlouhý rozhovor o všem možném, především o Turecku samotném. Pak jsme se stali přáteli i na Facebooku. Zajímavé na něm bylo, že je to fanatický obdivovatel současného prezidenta Erdoğana, který pojmy jako demokracie nebo svoboda slova opravdu neuznává. Když si s takovým člověkem povídáte, docvakne vám, jak velký rozdíl mezi vnímáním těchto pojmů je mezi námi a jimi, každý tím myslí úplně něco jiného. Až si pak budete číst zprávy, budete se na ně taky dívat z jejich pohledu a lépe jim porozumíte. Nebo lépe řečeno, pochopíte, proč se různé věci dějí, i když nedávají žádný smysl. To má třeba pro mě velkou hodnotu a nevím, jak ji získat jinak než cestováním.
Každý prezentuje podobnou cestu trochu jinak. Někdo sdílí hlavně selfíčka z další a další párty. Někdo jiný tráví týdny v horách, aby udělal fotku s velkým F. Pro mě to bude především o lidech. Většinu času bych se chtěl stýkat s novými a novými lidmi. Mám v plánu udělat projekt „1000 tváří” a během cesty nashromáždit portréty a příběhy 1000 nejzajimavějších a nejpestřejších lidí, které během té cesty potkám. To mě bude nutit dávat se s nimi do kontaktu a celá cesta tím bude zajímavější. Přečetl jsem kdysi několik knih o lidech, kteří utekli ze Severní Koreji a zajímalo mě, jaké je to žít v zemi, kde když zemře prezident, tak hlasatelka s vážnou tváří oznámí světu, že kolem cest stojí medvědi a oplakávají smrt velkého vůdce. A já před pár týdny našel na webu holku, která se v Severní Koreji narodila a vyrůstala tam a teď pronajímá pokoj přes AirBnB v Soulu. Asi tušíte, kde bych chtěl v Soulu bydlet.
Celá cesta má pro mě ještě další rozměr. Jsem introvertní a je pro mě těžké navazovat vztahy s novými lidmi, ale všiml jsem si, že mě tohle cestování docela dost mění. Ten pocit anonymity a možnost skrýt se za neznalost místního jazyka mi hodně pomáhá a po návratu mi vždy připadá, že se chovám trochu jinak. Zajímalo by mě, zda takové permanentní navazování vztahů s novými a novými lidmi po dlouhou dobu člověka změní trvale? Uvidíme.
Pokud si nyní hledám nějaké informace o lidech, kteří na podobnou cestu vyrazili, a pak omylem rozkliknu diskusi, obzvláště na různých zpravodajských serverech se téměř vždy diskuse točí kolem financí a lidé mají přesně 4 teorie, jak člověk danou cestu zafinancoval: něco ukradl, hodně zdědil, má sponzory nebo vyhrál v loterii. Pravdou je, že cesta tak, jak jsem si ji krásně načmáral do mapy, není úplně zadarmo a mně nezbude nic jiného, než během cestování pracovat. Živím se jako softwarový architekt/programátor a poslední rok a půl jsem trávil tím, abych se mohl osamostatnit a všechno technické dělat sám, od designu, přes samotný vývoj aplikací až po správu serverů. Teď je to tak, že s mým kamarádem vyvíjíme aplikaci, která člověku pomůže naučit se velice rychle úplné základy velkého množství cizích jazyků ve svém mateřském jazyce a během své cesty ji budu dále rozvíjet. Když bude úspěšná, umožní mi splnit to, co bych chtěl, když nebude, tak mě asi čeká sklízení třešní nebo něco podobného. Ale to nebude tak hrozné, protože mám třešně rád.
Jelikož je pro mě primární cil kontakt s lidmi, musí se změnit i dopravní prostředek. I když bych nějakou část trasy chtěl projet na kole, tak to nebude můj hlavní způsob přepravy. Třeba Čínu bych chtěl projet celou stopem a ve Vietnamu bych si chtěl koupit motorku a použít ji jako dopravní prostředek až do Singapuru. Já teda nikdy na motorce neseděl a vůbec nic o nich nevím, takže to bude podobné jako s tím kolem. Ale sleduji Dominiku na cestě, učím se a už třeba vím, že není dobré před cestou jíst kajmana, protože jinak … no prostě to není dobré.
Pokud se tedy nic neočekávaného nestane, tak přesně za tři měsíce sbalím celý svůj život do batohu o objemu 45L a odletím do Mongolska do Ulaanbaataru. Zde vím, že strávím minimálně tři noci u jedné Mongolky, která pronajímá na okraji města jurty, což mi přišlo jako cool místo pro začátek. Co bude dále, nevím. Mám jen hrubou představu o tom, že bych chtěl dále jet do Číny, Japonska, zemí jihovýchodní Asie, Barmy, Bangladéše, Nepálu, Indie a poté zpět do Thajska, dále na jih až na Nový Zéland a odtud přes různé tichomořské ostrovy do Jižní Ameriky. V každé zemi bych chtěl strávit přibližně měsíc, někde víc, někde méně. Ale uvidíme, jak se to celé vyvine.
Takže za tři měsíce sraz tady!
