Do Číny bez víza 19.1.2020

Před pár dny jsem se vrátil z Číny, kde jsem byl téměř na týden bez víza. Dnes už mohou Češi cestovat do mnoha oblastí Číny bez víza až na 144 hodin (má to však pár omezení), možná ne každý ale o této možnosti ví.

Poprvé jsem do Číny přijel v srpnu 2017 z Mongolska. Let do Pekingu byl v pořádku, ale následný přestup do Xianu se zdramatizoval a trval dva dny. Už jsme čekali na ranveji na odlet, když nám bylo oznámeno, že se všechny lety ruší kvůli počasí. Následně jsme byli zahnáni zpět do terminálu, kde jsem čekal ve frontě snad 7 hodin na novou letenku na další den.

I další den se odlet neustále odkládal, až jsme konečně v noci dorazili do Xianu. Protože jsem si o Číně vůbec nic nezjišťoval dopředu, kývl jsem na nabídku hned prvního člověka, který mi nabídl, že mě doveze z letiště do centra města. Dnes vím, že to byl černý taxikář a že se jim člověk má maximálně vyhýbat.

Posadil jsem se do auta a čekal. Po chvíli přišel další člověk a vyrazili jsme z letiště. Oba mlčky seděli a já jsem viděl přes GPS, že nejedeme do centra města, nýbrž k nějaké zalesněné oblasti. Vybavily se mi ty články o tom, jak se v Číně ztrácejí lidé a moje situace začátek takové ztráty nepříjemně připomínala. Naštěstí jsme přijeli do nějaké vesničky, kde byl druhý pasažér vysazen a pak už jsme pokračovali do centra Xianu.

Pamatuji si, jak jsme přijížděli do města a najednou se přede mnou objevil gigantický rudý znak srpu a kladiva. Úplně se mi zatajil dech. Říkal jsem si, že teď končí svět a že právě vjíždím do pravého komunistického pekla! Čekal jsem, že dál už budou jen zapálené pochodně a lidé bez orgánů, případně orgány policejní.

Naštěstí nebylo Airbnb v Číně blokované, takže jsem našel svojí hostitelku a ubytoval se. Další dva dny však peklo pokračovalo. Nemohl jsem normálně používat internet, protože je v Číně vše cenzurováno a já jsem se na to nijak nepřipravil. V dvou pobočkách mobilních operátorů mi nechtěli prodat SIM kartu. Absolutně nikdo nerozuměl ani slovo anglicky. Měl jsem problém s výběrem z bankomatu nebo si objednat jídlo. Po 4 dnech v Číně jsem si řekl, že to přece nemá smysl. Nebudu se trápit a pojedu do nějaké země, kde se dá normálně žít!

Má Airbnb hostitelka vycítila, že se mi v Číně nelíbí a vzala si pár dní volna s tím, že mi trochu pomůže se v novém prostředí zorientovat. Pomohla mi zprovoznit VPN, přes kterou jsem mohl používat vše, co znám. Prošli jsme všechny restaurace, naučila mě pár základních znaků a orientaci v jídelním lístku, zprovoznila mi WeChat, přes který se v Číně řeší úplně všechno a tak dále. A já se rozhodl, že ten měsíc už nějak v Číně přežiju.

Z Xianu jsem se přesunul nočním vlakem do Kunmingu. Cesta trvala dvě noci a jeden celý den a vlastně to bylo úžasné. Byl jsem jediný neasiat ve vlaku a pro všechny jsem byl velká atrakce. Několikrát mě různí lidé zvali na jídlo (a ne zrovna levné). Jeden Číňan mi podal telefon, na kterém byla přeložená zpráva, že chce být můj kamarád. Propojili jsme se přes WeChat a dodnes jsme ve spojení a už se těším, až ho jednou navštívím.

V Kunmingu jsem pak bydlel v několika rodinách, až na jeden případ nikdo nepromluvil ani slovo anglicky. Dostával jsem hrozně moc jídla, učili mě kaligrafii, neustále mi nabízeli, že mě něco naučí nebo že mi alespoň něco dají. Později jsem si tam koupil kolo a projížděl vesničky v Yunnanu na kole. Nakonec jsem tam potkal i 睿, den před definitivním odjezdem z Kunmingu. Projel jsem Yunnan až na hranice s Vietnamem, tam jsem nechal kolo a vrátil se na pár dní zase zpět do Kunmingu, abych poté zase odjel vlakem na hranice a pár minut před vypršením víza přešel do Vietnamu.

Tohle období, od příjezdu od Kunmingu až po pár prvních dní ve Vietnamu, bylo vůbec nejlepší období, které jsem kdy zažil. Každý den byl nádherný a narvaný zážitky.

Hned jak jsem se dostal do Hanoje, tak jsem požádal znova o víza do Číny, ale vízum jsem nedostal. Počkal jsem pár měsíců a požádal znova, ale i tentokrát mi Čína vstup na své území zamítla. A tak, pokud jsme se chtěli s 睿 potkat, musela ona odcestovat za mnou. A tak se také téměř 50x za poslední dva a půl roku stalo a navštívili jsme spolu všechny země v okolí. Jen s výjimkou Mongolska, tam se ale nedá nic koupit a nemají tam ani dobré jídlo, takže pro 睿 je to bílé místo na mapě. Před pár týdny jsem si brouzdal na webu, když na mě vyskočil článek o tom, že Čína významně rozšiřuje svůj 144 hodin free visa transit na další města. Už dříve bylo možné cestovat na 6 dní do Číny bez víza, ale jen do oblasti kolem Pekingu a Šanghaje. S napětím jsem s začal procházet seznam měst, kterých se nové podmínky týkají, a to město, které jsem si přál, tam bylo. Nově můžu cestovat až na 6 dní bez víza do cca 40 měst a oblastí bez víza, konečně i do Kunmingu!

Radostnou zprávu jsem poslal 睿 a požádal ji, ať se podívá na určitě datum, zda v její aplikaci nenajde levné letenky (vždy má letenky levnější než já). 睿 mi odpověděla tím, že letenku rovnou koupila a na špatné číslo pasu, takže další dvě hodiny trvalo přepsáni čísla na správný pas. Jedna z podmínek transferu je, že musím odcestovat do jiné země než z té, ze které jsem do Číny přiletěl, takže zbývalo vyřešit, kam budu z Číny pokračovat a hlavně jak dlouho tam budu. Mnohokrát jsem byl všude upozorňován, že překročení povolené doby pobytu je v Číně vážná věc a za žádnou cenu bych se toho neměl dopustit, takže jsem se rozhodl odcestovat do Číny na 5 dní s tím, že si nechám jeden den rezervu, kdyby stalo to co před lety v Pekingu.

Začal jsem si hledat zkušenosti lidí s podobným plánem a zjistil jsem, že nás moc není. Většina lidí v Číně zůstane jen na jednu noc a pak pokračuje dál, nenašel jsem mnoho těch, kteří by v Číně zůstali bez víza tak dlouho a už vůbec ne v Kunmingu. Zato jsem objevil jinou nepříjemnou informaci. Některým lidem byl zamítnut vstup na delší transit, protože dříve v Číně porušili přihlašovací povinnost. Každý cizinec v Číně (ale i v mnoha jiných zemích včetně ČR) se musí registrovat na policii. Obvykle to dělá za hosty hotel, jenže já při první návštěvě používal Airbnb a byl jsem tedy celou dobu v Číně bez toho, aniž by mě někdo na policii registroval. Proto mi mi možná i dříve Čína zamítla vízum, jiný důvod mě nenapadá.

V den odletu jsem přijel na taipejské letiště se značným předstihem a psychicky se připravoval na velkou bitvu s úředníky. Žádná se však nekonala, vše šlo velmi hladce. U checkinu jsem ukázal potvrzení o letence z Kunmingu a rezervaci hotelu. Nezdála se jim pouze doba, po kterou chci v Číně zůstat a neustále na prstech a později i na kalkulačce přepočítávali, kolik hodin je 5 dní a zda je to méně než 144. Dostal jsem palubní vstupenku a řekl jsem si, že bitva se tedy odehraje až na čínské půdě.

Po 3,5 hodinách jsme přistáli v Kunmingu a společně s ostatními jsem nejprve prošel přes zdravotní kontrolu a pokračoval dále na imigrační. Po cestě jsem sesbíral úplně všechny formuláře ve všech barvách, které jsem našel, vyplnil je a přešel k paní policistce. Na stole před ní leželo malé zařízení, kde člověk mohl daného policistu ohodnotit, takže jsem hned na začátku klikl na “very satisfied”, aby viděla, že přicházím v míru.

Policistka se mě zeptala, kde mám vízum. Řekl jsem, že žádné nemám, že jsem je přišel navštívit na 5 dní v rámci tranzitu, který nabízejí, a hlavou mi proběhlo, že všechny informace mám pouze z reklamních webů, české ministerstvo zahraničí tuto variantu vůbec nezná.

Policistka mi řekla, ať chvíli počkám, a na pár minut se ztratila, než přišla s papírem, který jsem měl vyplnit. Napsal jsem své jméno, datum narození, číslo pasu a adresu hotelu, kde budu bydlet. Na druhé stránce pak vyplnil několik otázek, mimo jiné i to, zda mi už někdy Čína zamítla vydání víza. Předal jsem vše paní úřednici a doplnil to o potvrzení ubytování, letenku a itinerář, který není povinný, ale s 睿 jsme měli v plánu vycestovat daleko za město na vesnice a já jsem chtěl mít jistotu, že s tím nebude problém.

Úřednice převzala všechny dokumenty a na 2 minuty se ztratila z dohledu. Poté mi vrátila pas s nádherným razítkem, který mě opravňoval zůstat v Číně bez víza až na 6 dní. Celá procedura zabrala jen pár minut a nevyplňoval jsem více údajů, než po mě chce třeba Japonsko nebo Tchaj-wan. Když to srovnám s tím, jak strašně moc času zabere žádost o čínské víza, kolik různých údajů jsem musel o sobě Číně dát, všechny informace o příbuzenstvu, mých cestách, práci, výpis z účtu, podrobný itinerář, chlup z jednorožce a tak dále.

Prošel jsem ještě celní kontrolou a konečně jsem zde. Welcome to China!

Na letišti mě přivítala 睿 a vybavila mě hned SIM kartou s neomezenými daty a bankovkami nižší hodnotou. V Číně se už hotovostí moc neplatí, lidé zde platí pomocí telefonu přes WeChat nebo Alipay, takže jsem potřeboval, aby mi 睿 sehnala bankovky nižší hodnoty, protože lidé nebudou mít na vydání a cizinci bez čínského bankovního účtu nemohou platby telefonem používat. Ostatně už při výjezdu z letiště bylo možné za parkování zaplatit jen mobilem, jiná možnost platby nebyla. Sama 睿 neměla v ruce čínskou bankovku 4 roky.

Přijeli jsme do hotelu ibis v centru města a ubytovali se. Pro 睿 tam byla připravena obrazovka, do které se jen podívala a načetlo to její identifikační údaje, takže nemusela předkládat žádné jiné doklady. Se mnou to bylo o poznání horší, v hotelu měli totiž kolonku jen na číslo víza to já jsem neměl. Po krátkém boji recepční nad systém vyhrála a dostali jsme kartu k pokoji. Brzy ráno jsem se šel projít ven. To je můj rituál v každé nové zemi, je potřeba pořádně nadýchat atmosféru nové země.

První minuty mi přišlo, že jsem v Japonsku. Nikde jinde jsem takový klid nezažil. V Číně mají velmi striktní zákony kolem ekologie a hlasité motorky z Taipei vystřídaly elektromotorky, které nevydávají vůbec žádný zvuk. V každé větší ulici byl uklízeč, který ulici pořád čistí, takže by se dalo ze země jíst, kdyby tedy někteří obyvatelé města neplivali na zem.

Lidé byli krásně oblečení, dámy vymóděné, pánové v sacích, i když těch bylo mnohem méně než v tom Japonsku. 睿 mi často říká, že je Kunming nejkrásnější město na světě (což tedy říká každý Číňan o svém rodném městě), ale zde musím říct, že není tak moc daleko od pravdy.

Kunming je hlavní město provincie Yunnan, která patří mezi ty nejchudší v Číně. Je to velmi etnicky pestrá oblast, žije zde 25 etnických minorit, které tvoří ⅖ všech obyvatel v Yunnanu. Kunming nemá ani 8 milionů obyvatel, takže je to v čínských poměrech spíše taková vízka. Leží ve vyšší nadmořské výšce, je obklopen horami a netrpí problémy jako jiná čínská města na východním pobřeží. Protože v okolí není mnoho objektů, které by znečišťovaly vzduch, během všech dní mé návštěvy byla nádherná modrá obloha. V létě se teploty pohybují pod 30, v zimě příliš neklesají pod 20, takže zde lidé často nemají topení ani klimatizaci. Kunming má jeden z největších květinových trhů na světě a vlastně celé město je velmi zelené.

Nejprve jsme se projeli metrem ke škole, kam 睿 chodila a kterou jsem chtěl vidět. Metro je z části nové, od doby, kdy jsem tady byl naposled, otevřeli několik nových linek a další jsou ve výstavbě. Podobně jako v Japonsku, J. Koreji, Tchaj-wanu a Hong Kongu má člověk čipovou kartu, kterou si přednabije a při každé jízdě se nějaká částka odečte. Metro nás stálo v přepočtu 6 Kč a během jízdy mě bavilo pozorovat, jak někteří pasažéři vystupují a nastupují ve stejný okamžik, takže se občas zablokují ve dveřích. Jak mi říkala má přítelkyně, kdo nebyl v mládí dostatečně rychlý, byl ten den bez rýže! A některým to zůstalo až do dneška.

Poté 睿 vzala auto a chystali se na hodinovou jízdu za město. Venku byla pro Číňany arktická zima, rovných 19 stupňů, takže si musela doobléknout svetr a péřovou bundu, mně stačilo tričko. Když jsme se vydali na cestu, zjistil jsem, že je 睿 nesmírně agresivní řidička, která neustále autům před ní naznačuje, ať neblokují silnici a laskavě přidají. V jednom uchu měla sluchátko napojené na aplikaci, která ji upozorňovala na blížící se kamery, protože co pár metrů byla nějaká kontrola rychlosti. I přesto se jí cesta trochu prodražila a během dvou jízd dokázala dostat dvě pokuty. V Kunmingu naštěstí nemají kreditový systém, ale pokud ho tam zavedou, tipuji, že si 睿 už nikam nezalétá.

Výjezd za město mi připomněl, že Čína je stále rozvojová země. Nebo lépe řečeno země na rozmezí mezi rozvojovou a rozvinutou. Už kolem nás nebyly jen moderní auta, ale také smradící nákladní auta a všudypřítomný prach. Stromy u silnice byly úplně šedivé od prachu a krajina mi chvíli připomínala spíše Kambodžu, jen tady byly navíc hory.

Poté jsme přijeli do horských onsenů a mě zaujaly hlavně ty v jeskyních. Číňané přestaví i jeskyně do moderních resortů, pokud je to potřeba.

Večer ten den, a také všechny další dny, jsme navštívili řetězec restaurací Haidilao. Minimálně jednou týdně jsem 睿 po celých 2 a půl roku psal, že do Číny se těším hlavně na Haidilao, protože je to čistý polibek dokonalosti. Je to řetězec hotpotových restaurací, které jsou otevřené 24 hodin. Pokud je plno, člověk musí chvíli počkat, ale už během čekání dostane zdarma jídlo a pití jako předkrm, deskové hry, aby se nenudil, dámy si dokonce mohou udělat zdarma nehty a děti jsou odvedeny do zvláštního koutku, kde si s nimi celou dobu hrají číšníci.

Poté jsme byli usazeni na své místo a dostali tablet, přes který jsme si navolili, co vlastně chceme. Je tam hrozně moc položek a nevzpomínám si, že bych měl někdy něco, co by mi nechutnalo. Číšníci nám neustále přinášeli další a další jídlo a vkládali ho do jedné ze 4 částí velkého hrnce (jedna část je třeba pálivá, druhá kyselá a tak dále) odkud jsme si ho zase po pár minutách lovili.

S nami tam byli sestřenice od 睿, které mě chtěly poznat. Bohužel žádná z nich neuměla ani jedno slovo anglicky a mluvit čínsky mi 睿 v Číně už dříve zakázala, protože by nám mohl někdo rozumět, zatímco s angličtinou jsme v bezpečí. Dívky mi stále něco chtěli říct, a tak si vzaly překladač, ukázali na mě a hůlky a vítězoslavně přečetly “Great!” Člověk vystuduje vysokou školu, procestuje spoustu zemí, přejde Tchaj-wan pěšky, dojede na kole až do Ázerbájdžánu, ale stále největší obdiv vzbudí, že umím použít hůlky.

Večer jsme se odebrali do pokoje a už usínali, když nám zavolali z recepce, že si pro mě přišla policie a mám jít hned dolů. Ukázalo se, že si nikdo pořádně neví rady, co se mnou, protože současný systém registrací nepočítá s tím, že někdo bude v Kunmingu tak dlouho bez víza. Policie i recepční se nám párkrát omluvili, dostali jsme zdarma nápoj a nějaké ovoce. Po 20 minutách válčení s počítačem mi policista vrátil pas, naposled se omluvil a my mohli pokračovat ve spánku.

Další dny už byly pro 睿 i pro mě pracovní a věnovali se poznávání Číny až odpoledne a večer. Chtěli jsme navštívit třeba restaurace, kde jsme byli před 2,5 roky a zjistili jsme, že žádná už neexistuje, všechny nahradily restaurace nové, které byly moderní a sám už bych se tam nedokázal najíst. Člověk přijde ke stolu, na kterém je QR kód. Ten načte telefonem a na displeji se mu objeví menu. Nakliká si, co chce a už jen čeká, až mu to přinesou. Než odejde, tak ve stejné aplikaci i jídlo zaplatí. Žádné fyzické menu nebo peníze nikdo neřeší.

Podobně se QR kódy používají i jinde. Třeba jsme někde zaparkovali a když jsme chtěli odjet, hlídač jen ukázal QR kód, 睿 si ho naskenovala, potvrdila platbu a mohli jsme odjet. QR kódy jsou vlastně úplně všude a na všem, dokonce když jsme procházeli parkem, všiml jsem si, že jsou QR kódy i na stromech. Člověk si přes WeChat načte i informace o tom, co je to za strom nebo rostlinu.

Zkoušeli jsme i platbu přes rozpoznávání obličeje. Podobně jako v Japonsku i zde mají občas automaty na pití, zda se však dá platit pomocí technologie rozpoznávání obličeje. 睿 přišla k displeji, podívala se na něj, systém ji rozpoznal, otevřely se dveře od boxu, 睿 vzala pití a systém strhl z jejího účtu na Alipay odpovídající částku.

Po 5 dnech se přiblížil odlet z Číny. Odbavení i všechny kontroly byly stejné jako jinde, pouze před boardingem se členové dvou čínských rodin pohádali před nějakými velkými transparenty. Nástup do letadla však už proběhl v mírové atmosféře a opuštění čínského vzdušného prostoru proběhlo bez většího množství facek.