Letos jsem se rozhodl nechat opravu kola na odbornících, což bylo velmi chytré, protože jim to zabralo hodně času a já tak nemohl trénovat, takže oproti minulému roku mám o cca 63% méně výčitků svědomí, že jsem nic nedělal. Původně jsem chtěl „trochu promazat a tady možná seřídit”, nakonec mám nové pláště, přesmykač, řetěz, hlavové složení, celý střed, kliky, brzdy a ještě několik dalších částí.
Musím říct, že je to strašný nezvyk jezdit na kole, když nepíská a nevrže. Můžu měnit i převody! To jsem zažil naposledy v Itálii. Takový luxus! Tohle kolo bylo první, na které jsem před dvěma roky v cykloprodejně narazil a poprvé jsem na něm jel až den před mou první výpravou do Itálie. A dovezlo mě až do Athén a teď mě doufám dostane až do Asie. Pravidelně se během cesty rozbíjelo, ale definitivně padlo vždy až v cílovém městě a tam už to bylo jedno. Při poslední etapě do Athén jsem musel každých 5 km zastavovat a opravovat uvolněné kliky. A při sjezdu k Akropoli se urvala pružinka i druhé brzy, takže posledních pár set metrů už z toho byla koloběžka. To se mi na něm ale líbí. Že jsme v cíli vždy oba úplně stejně zničení a nepojizdní, prostě se k sobě hodíme a nejspíš spolu zůstaneme navěky nebo dokud nás zloději nerozdělí.
Tak za dva dny ahoj.
