Já tak vyřizuji třeba odvoz odpadů nebo přebírání poštovních zásilek, což ale není až tak obtížné, protože prostě na jakoukoliv otázku odpovím “hai” (japonsky ano) a když mi dají tužku, tak se automaticky podepíšu do první volné kolonky a všichni jsme spokojení.
Tradiční japonskou rodinu tvoří muž, žena a dnes už spíše jedno dítě. Muž se někdy označuje jako salaryman, to je zvláštní označení pro ikonické zaměstnance velkých japonských korporací, kteří tráví celý život a téměř veškerý čas v dané společnosti. Chodí v obleku brzy ráno do práce a vrací se (často po přesčase a/nebo následné firemní akci) pozdě večer domů. V silně patriarchální japonské společnosti je žena až na druhém místě, je jich minimum na vysokých manažerských postech i v politice, jsou podhodnocené a společnost je raději vidí jako pečovatelky o domácnost. V různých žebříčcích generové rovnosti je Japonsko hluboko za Západem, pohybuje se až v druhé stovce nejlépe hodnocených zemí. A pak jsou tady děti, těch už moc není, Japonsko je totiž nejrychleji vymírající zemí na světě. Podobně jako v Číně děti tráví prakticky celé dospívání ve škole, kde “study like mad", případně nad řešením úkolů na další školní den. Škola je mimochodem jediné vážně zakázané téma v komunikaci s 睿 od doby, kdy se dozvěděla, že v Evropě skutečně děti nechodí do školy i v sobotu a nevrací se pozdě večer domů, aby pak hned začaly dělat úkoly na další den.
Já mám s Aoko, paní domácí, dobré vztahy, i když jsme spolu ještě o škole nemluvili. Má ke mně vřelý vztah hlavně poté, co zjistila, že mé boty mají dvě propálené díry ještě z Vietnamu, když se 睿 učila ovládat motorku a havarovala při snaze vyhnout se krávě. Protože jsem si nekoupil nové, usoudila, že jsem chudý a snížila mi nájemné na úroveň Vietnamu. Zároveň mi každý den připravovala snídani ve tvaru kočky (protože kočky zbožňuje), občas i oběd. Nemusím platit za praní nebo půjčování kol. Taky s ostatními hosty trejduje jejich Osaka Amazing Pass, který mi pak přeprodá, takže mám za pár desítek korun na den dopravu po celé Osace a k tomu vstupy do všech muzeí, vyhlídek, ruských kol, na všechny památky, zoo a podobně. A nedávno mi napsala na lísteček v japonštině něco kouzelného, co když ukážu ve stanici, tak mě pustí vlakem až do Kjóta zdarma a tam si koupím celodenní jízdenku na vlaky, která tady koupit nejde.
Rodina, ve které bydlím, však úplně tradiční není. Japoncům je kvůli vrozenému respektu k lidem obvykle cizí dělat si legraci z ostatních, ne však pro Aoko, která hned první den všem ostatním hostům guesthousu o mně řekla, že mám na zádech velké tetování, takže nemohu s nimi jít do onsenu, japonských lázní. V Japonsku je totiž na mnoha místa zakázán vstup lidem s tetováním, protože je hluboce zažito, že tetování mají pouze příslušníci mafie. Aoko mi nedávno říkala, že jednou byla v onsenu z evropskou kamarádkou, která měla tetování a poté se všichni Aoko dva měsíce vyhýbali, protože kdo by chtěl mít něco společného s mafií, že jo.
