Jak jsem poznal Susu 23.2.2020

První dny v nové zemi obvykle bydlím u nějaké rodiny přes Airbnb. Mám svůj samostatný pokoj, vůbec žádný klid a moji hostitelé fungují jako průvodci a pomáhají mi orientovat se v novém prostředí. Obvykle zde zůstávám 3 dny až týden, záleží na tom, kdy mě spolubydlící začínají brát jako člena rodiny či rodinného přítele, což znamená, že jim nevadí chodit přede mnou ve spodním prádle. To je signál, že je vhodné pokračovat na cestě dále.

Bohužel v Myanmaru je Airbnb v soukromém bytě zakázané, a tak mé první dny byly nezvykle osamocené. Trvalo to až do první návštěvy restaurace ve vesničce Nyaung-U kousek od slavného Baganu. Objednal jsem si několik různých pokrmů a za každý slušně poděkoval. Mé poslední “thank you” začala servírka napodobovat a zesměšňovat, což mi přišlo na jednu stranu neuvěřitelně urážlivé, na druhou stranu se mi ta drzost, v Barmě nevídaná, líbila. A tak jsem po celé dva týdny, které jsem neplánovaně v Baganu strávil, chodil jen tam.

Přestože v restauraci bylo spoustu číšníků a číšnic, po celou dobu mě vždy obsluhovala jen Susu, jak se barmanka z Barmy jmenovala. Vedle objednaného jídla jsem dostával ještě zákusek, který podnik dával věrným zákazníkům. Když se však Susu dozvěděla, že jsem byl dlouho v Japonsku, které zbožňuje, dostával jsem po každém jídle ještě zdarma zmrzlinu, kávu, víno a další sladkosti. Kromě nové kamarádky z Barmy jsem tedy získal i 4 kg váhy. Měli jsme však mnohem více času povídat si. —- Susu je 21 let, většinu života tedy strávila v Barmě pod vojenskou diktaturou. Má 3 starší sestry a žádného bratra. To je v téhle části světa nezvyk, rodiče chtějí mít syna, protože dcery se stěhují do rodiny manžela, takže pokud rodiče syna nemají, zůstanou na stáří sami. Než se však podařilo syna zplodit, její otec zemřel.

Pokud rodina v Myanmaru nemá otce, často to znamená, že nemá ani žádný příjem. Susu tak patří mezi těch 20% mladých, kteří museli chodit do práce už od základní školy. Na rozdíl od ostatních ale školní docházku neukončila a dokázala kombinovat práci se školou. V Myanmaru je zhruba pětina lidí negramotných, jsou to právě ti, kteří museli pracovat místo rodičů a nemohli chodit do školy. Děti jinak mohou v Myanmaru legálně pracovat od 14 let, pracují na začátku maximálně 6 hodin denně a jejich mzda se pohybuje kolem 7 Kč na hodinu. Za měsíc tedy do dítě do rodinného rozpočtu přispěje tisícovkou.

Když bylo Susu 15, začala se učit japonsky. Do města přijel nějaký Japonec za prací a ve svém volném čase nabídl okolním vesničanům, že je bude zdarma učit japonsky. Susu byla jedna z těch, kteří nabídku využili a během pár měsíců se dokázala naučit základy japonštiny. Místo “thank you” jsem tedy začal používat “arigatou”, na které Susu odpovídala “doitashimashite” a úklonem. A tak uprostřed chudoby, prachu, dřevěných domků bez elektřiny, všech těch odpadků, kterých je Barma plná, zněla vznešená japonština.

Když bylo Susu 16, dokončila střední školu a odešla na univerzitu. Dokázala shromáždit dostatek peněz na to, aby mohla dosáhnout na lepší vzdělání. Její nejstarší sestra studovat nemohla, její další dvě sestry vystudovaly jednu z těch horších škol, jen Susu zdárně dokončit ekonomii na univerzitě v Mandalay, jedné z 10 nejlepších univerzit v zemi. Přesto mi říkala, že její vzdělání dobré není a ať se jí na nic z ekonomie raději neptám. Vzdělání je v jihovýchodní a východní Asii obrovské téma, každý už ví, že nejde o to, jaký obor vystuduje, ale o to, jak se ta škola jmenuje.

Na podzim Susu dostala titul bakaláře v ekonomii a vrátila se do Nyaung-U, kde teď pracuje jako servírka a shromažďuje peníze na to, aby se mohla přestěhovat do Yangonu a pracovat pro vládu. Pracovat pro stát je v jihovýchodní a řadě zemí východní Asii snem řady lidí, znamená to jistotu vyššího výdělku a život bez přesčasů.

Susu pracuje každý den, pouze jeden den v týdnu má volno. Toho se ale vzdává ve prospěch vyššího platu. Barma je jedna z nejchudších zemí v oblasti, téměř na stejné úrovni jako Bangladéš nebo třeba Kongo, a tomu odpovídá i plat. Každý den je tak její výdělek něco málo přes 100 Kč. Ženy dostávají o třetinu méně a mladý člověk dostane polovinu toho, co člověk o dvacet let starší. Pokud by pracovala v Yangonu, dostala by 2x až 3x více, s trochou štěstí až polovinu hodnoty české minimální mzdy.

Rozhovory se Susu byly na jednu stranu úžasné, na druhou stranu dost deprimující. Za celý život byla jen ve dvou městech, Baganu a Mandalay, místo cestování se musela věnovat každý den práci. Chtěl jsem vyjádřit solidaritu a řekl jsem jí, že jsem začal pracovat už od 16, aby věděla, že není sama, kdo začal brzy. Susu se pak zeptala: “Takže v Česku se pracuje až od 16?”

Z Baganu jsem se přesunul na známé jezero Inle. Organizovaná tour od jednoho workshopu ke druhému mě však příliš nenadchla, podobně jako jezero samotné. A tak jsem si vyhlédl jednoho anglicky mluvícího taxikáře a nabídl mu, že si ho na den koupím. Budeme jezdit po okolí a ukáže mi to, co on sám považuje za zajímavé. Taxikář, který se jmenoval shodou okolností také Susu, souhlasil, a jedno celé dopoledne jsme projížděli zajímavá místa v okolé. Líbilo se mi hlavně v Kakku, kde je 2500 pagod a v době, kdy jsem tam byl já, tam nebyl ani jeden bílý člověk. Pagody mi pak sloužily hlavně jako úkryt před Barmany a Barmankami, kteří se se mnou po celou hodinu a půl neustále chtěli fotit.

Z Inle jsem poté přeletěl do Mandalay a byl to můj absolutně nejbezpečnější let v životě. V malém letadle jsem totiž letěl já a zbytek pasažérů tvořili mniši, takže bylo jasné, že se zřítit nemůže. Mandalay, druhé největší město Barmy, už tak zajímavé nebylo, a tak jsem po necelých 4 týdnech zase Barmu opustil.

Barma byly má 18. země v jihovýchodní a východní Asii, předposlední v tomto regionu. Zbývá tedy zavítat do země poslední, jedné z nejméně navštěvovaných zemí světa, kam přijede jen 15 turistů denně.