Na ostrov Itsukushima (Miyajima) lidé jezdí především pozorovat velkou „plovoucí“ šintoistickou bránu, torii, je tady ale také hora Mt. Misen s vyhlídkou (observatoří) na vrcholu, která nabízí údajně jeden ze tří nejhezčích pohledů na Japonsko. Naprostá většina návštěvníků se nechá dovézt autobusem k lanovce, se kterou pak dojede až pod vrchol, já se však rozhodl celou cestu poctivě vyšlapat.

Hned na začátku cesty mě zaujala cedulka, která upozorňovala na náročný výstup a že to zabere minimálně 90 minut. Letmý pohled do mapy a zjištění, že jsou to jen 3 kilometry, vykouzlilo na mé tváři úsměv (přeci jen jsem dojel na kole až do Ázerbájdžánu), takže jsem tomu dával maximálně 30 minut. Následující tři hodiny věnované šplhání na vrchol jsem pak svého rozhodnutí litoval. Ale jen občas, protože za každou absolvovanou část jsem byl nějak odměněn. Narazil jsem třeba na buddhistický chrám Daisho-in, ve kterém jsem byl úplně sám. Viděl jsem 19 z 20 nejlépe hodnocených chrámů v Kjótu, tento by řadu z nich překonal.

Když jsem se vyškrábal konečně na vrchol, čekalo mě zklamání. Vyhlídka byla už skoro hodinu zavřená a opuštěna. Chvíli jsem se procházel po vrcholu a hledal automat s pitím (které jsou všude, tak proč ne tady), až z budovy vyšel starší Japonec a zeptal se mě, odkud jsem. Já jsem řekl, že z Česka a on, podobně jako mnoho jiných, ihned doplnil „Praha“ a „beer“. Stékající pot z mého čela ho pak inspiroval k další otázce, a to, jak jsem se sem dostal. Že jsem se sem nenechal vyvézt ho udivilo a potvrdil mi, co už jsem sám zjistil, že zde opravdu nikdo nešplhá, ale všichni se nechávají vyvézt, udělají si fotky na Instagram a maximálně sejdou touto cesto dolů. A abych sem tedy nešel zbytečně, tak se rozhodl prodloužit svou pracovní dobu a otevřít jen pro mě celou vyhlídku na deset minut. A tak jsem si mohl nerušeně, bez turistů, prohlížet okolní ostrovy a velké město Hirošimu.