Psal jsem o Japonsku tak hezky, až se moje máma rozhodla do Japonska přijet a splnit si tak celoživotní sen. Poslední dva týdny jsem tak trávil s ní mimo sociální sítě a bral ji na různá místa v okolí: do Ósaky, Kjóta, Nary a poslední den jsme byli také v Kobe. Tam jsem chtěl jet už dávno s 睿, protože je tam jedno výukové místo, kde se člověk učí o zemětřesení, ale ona to radikálně odmítla vzhledem k tomu, že sama zažila jedno z nejničivějších zemětřesení za poslední desítky let v S’-čchuanu před pár roky kousek od epicentra.
A tak jsme se v během nedělního rána přemístili z Ósaky japonskými rychlovlaky do sousedního Kobe a zamířili hned do onoho místa, oficiálně Disaster Reduction and Human Renovation Institution. Není to frekventované turistické místo, během návštěvy se nás několik Japonců ptalo, proč tam vůbec jsme. Já jsem původně myslel, že se tam budeme učit, jak se chovat při různých katastrofách. Je to ale úplně něco jiného.
Hned na začátku jsme vešli do malé místnosti bez oken. Uprostřed bylo jen zábradlí. Předtím za mnou přišla jedna milá Japonka a podala mi lístek v angličtině, na kterém bylo napsáno, že kdyby nám začalo být zle, ať ji hned dáme pokyn a ona to zastaví. Vůbec jsem netušil, kde to jsem a co se bude dít.
Pak se zhaslo a na všechny stěny místnosti se začal promítat film. Záběry z míst, jak to vypadá při zemětřesení. Procházím se po ulici a najednou se začne třást země a vlevo vidím, jak na mě začne padat sloup. Střih a nové místo. Opět klid, procházím se po ulici a najednou se třese země a dům naproti se začne propadat a sutiny a prach se opět hrnou na mě. A opět střih. Tentokrát jedu v autobuse, země se opět začne třást a most, po kterém jedeme, se začíná propadat. A tak dále. Celý film trvá 7 minut. Co tomu ale dodává úplně novou úroveň, je fakt, že ty záběry nejsou smyšlené, přesně tohle se totiž odehrálo jen před pár lety. Kobe v roce 1995 postihlo velké zemětřesení, při kterém zahynulo více než 6000 lidí a bylo zříceno 200 000 budov a ty záběry jsou z míst a událostí, které se opravdu staly.
Po tomto videu následuje procházka uličkou, která vypadá jako chvíli po zemětřesení. Kolem jsou popadané budovy, polámané dřevěné nosníky, prach, v dálce je slyšet policejní houkačka a v troskách vidět plameny. Pak následuje kino a několikaminutový film, který vypráví Japonka, jak ona sama zažila tuto událost, při které zahynula polovina její rodiny včetně mladší sestry. A také o tom, co se dělo pak, o dobrovolnících. Zemětřesení 1995 byl totiž pro Japonsko zlom, dříve nebylo obvyklé, aby civilisté pomáhali při katastrofách, ale právě po zemětřesení v Kobe přijely masy dobrovolníků z celého Japonska na pomoc.
Byl to jeden z mých největších zážitků v životě, nejen z návštěvy Japonska. Několik hodin poté jsem nemohl myslet na nic jiného. Mám prostě pocit, že jsem přímo to zemětřesení zažil!
Foto je jinak s pánem, který zde pracuje. Přišel za mnou a začal mi vyprávět různé detaily o tom, jak vše probíhalo a jak se Kobe měnilo až do dneška. Ptal jsem se ho, zda on sám toto zemětřesení zažil, a tak mi vyprávěl, jak se vše odehrálo z jeho pohledu. Oblékal se zrovna do práce ve svém malém rodinném domku, když zemětřesení začalo. Byl v druhém patře a chtěl se dostat ven, ale vůbec se nemohl pohnout. V prvním patře byli jeho rodiče, ve třetím rodina jeho syna. Dům se z poloviny zřítil, ale všichni jeho příbuzní přežili. Naopak budova, ve které pracoval, zmizela, čímž také přišel o práci, a tak dnes pracuje zde.
