Bylo jasné hned od rána, že to bude speciální den, protože mě neprobudil budík, ale zemětřesení. Dvě minuty před plánovaným vstáváním zasáhlo Osaku největší zemětřesení od roku 1924 a epicentrum bylo jen 2 km od domu, kde jsem bydlel většinu času v Japonsku, a to včetně posledního týdne.

Večer před zemětřesením jsem však strávil se svou superhostitelkou z Mongolska Mashou v Nagoji, a protože je vědecky dokázáno, že Mongolky ve spojení s alkoholem pustí člověka do postele nejdříve až další den, zůstal jsem v Nagoji do rána a zemětřesení jsem pocítil až 100 km daleko od Osaky.

Hned po zemětřesení mi psala vyděšeně paní domácí, která ten den také nebyla v Osace, zda jsem naživu, protože domy v sousedství jsou popraskané a některé prý částečně zřícené. A také, zda náhodou nevím, co se stalo s jejím domem, zda je ještě obyvatelný. Já se chtěl hned vrátit zpět, protože však byla doprava tímto směrem zastavena, rozhodl jsem se vzít to oklikou přes město Nagano a navštívit místo, kde se před 20 roky odehrál zázrak.

Hala Big Hat, chrám svatého Dominika a Jaromíra (na obrázku). Zde se “přepisovaly” dějiny a otevíraly zlaté brány. Podobně jako mají muslimové pouť do Mekky, tak by měl každý Čech jednou za život podniknout pouť sem, pomodlit se, zatančit rituální tanec, obětovat 12 panen a napít se z lebek padlých Finů, Kazachů, Američanů, Kanaďanů a Rusů. Já svou pouť dokončil úspěšně včera.

Poté jsem se vrátil do Osaky a chvíli před půlnocí se procházel městem domů. S výjimkou několika údržbářských vozů na silnicích však po velkém zemětřesení ani památky, co se rozbilo, to stihli Japonci ještě ten den opravit. Když jsem pak přišel k našemu domu, vidím v dálce, že někdo sedí na zídce a houpe nohama. Moje hostitelka se vrátila zpět do Osaky a s dobrým pitím a jídlem zde oslavovala, že její dům stojí a z dálky na mě volala, ať se přidám taky.

Po oslavě jsme se odebrali spát. V celém domě zůstaly všechny dveře otevřené včetně těch venkovních, protože se očekávají další zemětřesení, tak aby mohl člověk rychle vyběhnout ven. Pootevřené dveře u našeho osackého domu jinak zůstávají vždy. Ptal jsem se jí, zda nemá někdy strach. Řekla mi, že se bojí hrozně. Ale ne lupičů, ty by prý kopla mezi nohy a bylo by po problému. Mnohem větší strach má z duchů a přítomnost ostatních lidí je vyhání, proto také vede guesthouse.

Během dnešní noci se pak zem zatřásla několikrát a jednou to bylo dost silné na to, aby mě to probudilo, takže jsme si všichni vyzkoušeli i noční sprint ven. Což je na závěr i můj tip pro vás, pokud máte problémy se vstáváním a několikrát posouváte probuzení, doporučuji navštívit Japonsko, kde se naučíte, jak se dostat za 3 vteřiny z postele až před barák.