Včera se mi stala taková věc. Nevím, možná to bylo tím, že jsem ráno snídal s ázerbájdžánskými fotbalovými reprezentanty, ale najednou jsem měl dostatek sebevědomí na to, abych vjel do ázerbájdžánské vesnice pro jídlo.

Prosím vás, do takové vesnice jezdíme jen tehdy, pokud nám jde opravdu o život, jinak ne, protože z ní už možná nikdy nevyjedeme. Na prvním mostě mě zastavili 3x, s první skupinkou lidí jsem si musel udělat selfie, pak mi do cesty skočili rybáři, které jsem musel všechny vyfotit s jejich úlovky, a pak, když už jsem si myslel, že most přejedu, mi cestu zatarasil místní rodák Xanler. Musel jsem s ním obejít celou vesnici, neustále mě objímal a líbal na tvář (to se tady bohužel běžně dělá i mezi muži), udělal mi oběd, během kterého doběhl pro vodku. Musel jsem s ním vypít 4 půlky, než se mi podařilo utéct. Za vesnicí jsem pak našel místo bez lidí, kde jsem několik hodin střízlivěl, než jsem byl schopný jet dále. Až se vrátím, napíšu turistického průvodce po Ázerbájdžánu, aktuální pracovní titul je: "Viděl mě Ázerbájdžánec a nemám u sebe arménskou vlajku: 101 praktických tipů, jak se schovat".