Má 14. návštěva Vietnamské socialistické republiky, tedy země, kde se pro stěhování skříní, postelí a všech dalších druhů nábytku libovolných rozměrů používají výhradně motorky a kde není problém na takové motorce převážet 4 až 5 lidí (vzácně lze spatřit i družstva o šesti Vietnamcích, někde možná i s těmi skříněmi). Nyní je to už má poslední návštěva Vietnamu, protože nově mohou Češi cestovat do mnoha míst Číny bez víza až na 6 dní, a tak už s 睿 nemusíme využívat Vietnam k budování česko-čínského přátelství.

Jak vypadalo takové cestování až k hranicím s Čínou? Nejčastěji jsem letěl do Hanoje z Kuala Lumpur, což znamená, že můj den začal před 4. hodinou ráno odhlášením z hotelu a vytištěním schvalovacího dopisu na hotelové kopírce. Poté bylo potřeba zavolat Grab a absolvovat skoro hodinovou cestu na letiště mrtvým městem. Na letišti dále najít kiosk AirAsia, vytisknout falešný boarding pass, přejít na oddělení pro kontrolu dokumentů, kde dostanu opravdový boarding pass. Dále koupit 25 dolarů na vízum a zbylé peníze směnit na vietnamské dongy.

Pak přichází nejponižující fáze celé cesty. Moje zavazadlo váží už více než 7 kg, takže je potřeba narvat některé věci do kapes a projít přes kontrolu vážení zavazadel. Dále je nutné pokračovat přes pasovou kontrolu a pak následují ještě dvě kontroly zavazadel. Pak najít odletovou bránu a až do nástupu do letadla se modlit, aby vedle mě seděl někdo normální. Spolucestující jsou také jedním z důvodů, proč se vyplatí létat tak brzy ráno, odpoledne by totiž v celém letadle nebylo slyšet nic jiného než vietnamské telenovely, takhle brzy ráno ještě všichni spí.

Následuje tříhodinový let přes jihovýchodní Asii až do Hanoje. Dále na imigrační oddělení, vyplnit dlouhý formulář, přiložit fotku, odevzdat pas a čekat tak půl hodiny, než mi soudruzi udělí vízum. Poté projít přes pasovou kontrolu a celnici a zamířit k přepážce, kde se vyřizují sim karty a jednu si pořídit. Dále na autobusové stanoviště a prospat přibližně hodinovou cestu do centra Hanoje za lidových 8 Kč. Zde si opět zavolat Grab a absolvovat sebevražednou cestou s mototaxi až do půjčovny motorek.

Zde musím podepsat mnoho papírů a absolvovat povinné školení o tom, jak jednat s vietnamskou policií. Pokud člověka zastaví, musí vypnout motor a vzít si klíčky (tím demonstruje svojí sílu), nikdy nedávat policii žádné doklady (už by mi je nedali zpět) a nesmí na ně mluvit anglicky, protože prý už anglicky umí (říkali mi vyděšeně v půjčovně). Pokud však budu mluvit pouze česky, za 5 až 10 minut mě nechají na pokoji a mohu pokračovat dále. Za těch 15 tisíc kilometrů Vietnamem na motorce mě zastavila policie jen dvakrát a pouze jednou chtěli úplatek. K jejich smule jsem byl právě vyzbrojen drobnou Číňankou, která se hrubě dožadovala vysvětlení, za co jako chtějí zaplatit a chvílemi to vypadalo, že spíše policie zaplatí mně, abych s ní už odjel.

Z půjčovny odjíždím obvykle kolem 11 hodin a pak jedu buď nudnou cestou do Lao Cai, které je vzdálené přes 300 km a dojel bych tam až za tmy, a nebo mnohem krásnější cestu horami přes Nghia Lo a okolím Sa Py. Tahle verze je ale dlouhá kolem 500 km a musím ji rozdělit do dvou dnů, což znamená, že musím přepsat někde u Vietnamců v horách, kteří poskytují nocleh pro zablouděné cizince. Ač je to náročnější, preferuji druhou variantu.

K Vietnamcům musím dorazit ještě za světla, protože mapy se zde příliš nepoužívají a hrozí, že udávaný homestay bude úplně někde jinde, což v praxi znamená, že člověk bloudí vietnamskou džunglí a přitom sleduje, jak se mu během svícení mobilem rychle vybíjí baterka. S trochou štěstí a pomoci okolních domorodců však místo ubytování najdu.

Od paní domácí nebo pana domácího obvykle dostanu jako první dotaz, zda jsem jeden nebo dva. Tohle je velmi zrádná otázka, protože to může buď znamenat, zda chci pokoj pro jednoho, nebo dva, ale taky se mohou ptát, zda je člověk zadán či nezadán.

Po ubytování následuje večeře. Ano, jsou tady studie vědců z amerických univerzit, kteří předpokládají, že se v horách severu vyskytuje stopové množství Vietnamců, kteří nepijí alkohol, realita je ale spíše taková, že brzy po usednutí ke stolu zpozoruji, jak se ke mně blíží otec rodiny s PET lahví s neznámou tekutinou a já už tuším, že voda v ní opravdu nebude. Takže si připijeme jednou, podruhé, potřetí a tak dále. A pak se dozvím, co přesně znamenala ta otázka, zda jsem jeden nebo dva.

Všichni zmizí a proti mě sedí krásná Vietnamka kolem 30 let a vůbec netuším, odkud přišla. Ve stavu bezvědomí mě nakládá na motorku a míříme noční džunglí do vedlejší vesnice do nějaké kavárny. Seznámí mě s kamarády, uděláme si množství (svatebních) fotek, všichni se baví a vyzývají mě, ať řeknu něco vietnamsky. Učiním tak a pak se všichni baví ještě mnohem víc.

Ráno se probudím kolem 5. První dny ve Vietnamu prožívám příšerný jet lag, protože ač je Vietnam oproti Malajsii jen o jednu hodinu, ve Vietnamu je už v 5 ráno velmi rušno a vždy mě něco vzbudí. Dobytek, požární alarm, Vietnamec dobývající se do mého pokoje a nebo jako naposledy podomácku vyrobený bidet, který při pouštění vody mlátí do zdi, takže první ranní splachující probudí i zbytek obyvatel.

Po snídani vyrážím na dalších 300 km opět krásnou krajinou a za stmívání dojíždím do Lao Cai přímo na hranice, kde už na mě čeká 睿, která se hned pochlubí, že v Číně nově otevřeli vysokorychlostní trať až úplně na hranice, takže jí těch 500 km z Kunmingu do Vietnamu zabere jen chviličku a jak je ráda, že to naše setkávání je teď tak snadné ...