Ze Sappora jsem se dále vydal až na sever do Wakkanai. V Japonsku je to úplně obráceně než v jiných zemích a turisté často platí třeba poloviční ceny za vstupné, mají různé slevové jízdenky, díky kterým je doprava mnohonásobně levnější než pro běžné Japonce a platí to třeba i pro letenky uvnitř Japonska. A tak jsem si pořídil letenku přes celé Hokkaido za třetinu toho, co platili mí spolucestující. Kdysi jsem se ptal jedné Japonky, jestli jí to nepřijde zvláštní, že je pro ní jako pro Japonku ježdění po Japonsku výrazně dražší než pro mě jako pro cizince a ona mi řekla, že je to naprosto správně a že bych měl mít lepší podmínky než ona, abych mohl pořádně Japonsko poznat. Trochu jiný svět.
Druhý let byl velmi speciální. Podruhé v životě jsem letěl vrtulovým dopravním letadlem a poprvé s pětihvězdičkovou leteckou společností. Existuje 8 pětihvězdičkových (nejlepších) leteckých společností a Japonsko má mezi nimi hned dvě (7 z těch 8 je mimochodem z Asie). Přesto to byl nejlevnější způsob, jak se na sever dostat. A tak jsem letěl já a zbytek osazenstva tvořili salarymani v oblecích. Zatímco k nim mluvila stevardka japonsky, já jsem dostal individuální instruktáž v angličtině, co mám dělat, až budeme padat. Pak už to byl jeden z nejkrásnějších letů, jaký jsem kdy zažil, ty lety nad zasněženými vrcholky jsou výjimečné.
Po hodině jsme dosedli na lokální letiště do úplně jiného Japonska, než které znám. Kolem jsou pláže s černým pískem, po dvou letech jsem viděl pampelišky, nápisy na dopravních značkách jsou zde i v ruštině, nejbližší Family Mart či 7-eleven je více než 100 km daleko. A na letišti ani slovo anglicky. Naštěstí se zmateného Čecha ujala paní na informacích a dovedla mě k autobusu do centra města. Když jsem se jí zeptal, kolik stojí jízdné, neznala anglické číslovky, a tak mi na svou ruku napsala propiskou 600 (japonských jenů). Pak už zbývalo jen dojet hodinu na nejsevernější místo Japonska, odkud byla vidět ruská pevnina, a odteď už jen na jih až na nejjižnější místo Tchaj-wanu.
