Když jsem před 3 roky začal celou cestu plánovat, měl jsem o Tchaj-wanu jasno hned od začátku. Bude to země, kterou přejdu pěšky od nejsevernějšího cípu země až po ten nejjižnější. Vezmu si jen pětikilový batůžek, dopravím se nějak na sever a pak už jen půjdu podél hor. A půjdu tak daleko, až jednoho dne nebude možné pokračovat dál. První dva pokusy nedopadly dobře. Během vánočních prázdnin jsem měl ale dostatek času na to zkusit pokus třetí a ten byl už úspěšný.

Než jsem pěší túru začal, rozhodl jsem se, že o tom nebudu psát. Nechtěl jsem hledat žádná zajímavá ani fotogenická místa, chtěl jsem se jen pár dní procházet a nic neřešit. Za těch 2,5 roku jsem si nashromáždil hodně podcastů, rozhovorů, audio knih, TEDx přednášek, na které jsem neměl během posledních let chuť nebo čas. A najednou jsem měl před sebou 700 km, několik set hodin času a žádný plán.

Celou cestu jsem chtěl zakončit na silvestra 2019 a dojet se podívat na slavný ohňostroj u Taipei 101, ale jak už to tak chodí, ne vždy plány vyjdou. V novém roce jsem si musel na konec cesty počkat ještě dva víkendy. I tak se mi ale podařilo na nejjižnější bod Tchaj-wanu dojít ve vhodnou dobu. V den, kdy jsem došel na konec cesty, oznámila Praha uzavření partnerství s Taipei.

Celá cesta byla vlastně hrozně fajn. Když jsem se vrátil z Mongolska, napsal jsem, že by každý měl jednou za čas odcestovat někam doprostřed Mongolska a strávit tam pár dní v jurtách. A po dvou a půl letech přidávám: každý by jednou za čas měl přejít nějakou zemi!