“A Billa kartičku máte?” Po 990 dnech jsem zase doma. O koronaviru jsem slyšel poprvé v polovině ledna, krátce po odjezdu z Číny. O chvíli později byl Wuhan odříznut od okolního světa. I v dalších čínských městech a provinciích byla opatření nebývale tvrdá, mnohem surovější než jsou nyní u nás.

Například má přítelkyně 睿 bydlí tisíce kilometrů od epicentra nákazy, přesto byla po dobu více než měsíc v úplné izolaci a neviděla nikoho jiného než své rodiče. Jednou za čas mohla jít doplnit zásoby a během cesty do obchodu byla několikrát testována, zda nemá příznaky nemoci. V posledních týdnech se už tato opatření uvolnila a teprve příští týden, po více než 2 měsících, půjde 睿 opět do práce.

Z Číny jsem po krátké zastávce v Malajsii pokračoval do Barmy. Už na konci ledna, méně než týden po uzavření Wunahu, mi při vstupu do nákupního centra v Yangonu měřili teplotu. V Baganu byly cedule s upozorněním na prevenci před nákazou, u vstupů do pagod byla dezinfekce a cizinci dostávali zdarma roušky a měli je nosit v místech s vyšší koncentrací lidí. Takhle byla Barma připravená na pandemii už před 2 měsíci.

Z Barmy jsem poté pokračoval do Indonésie a na konci února do Východního Timoru, poslední země, kterou jsem ještě ve východní a jihovýchodní Asii nenavštívil. Při vstupu do jedné z nejméně navštěvovaných zemí světa jsem opět dostal roušky, letáčky s informacemi o koronaviru a musel jsem projít kontrolou. Měřili mi teplotu, musel jsem vyplňovat mnoho informací o mém zdravotním stavu, absolvoval jsem krátký pohovor s celníky, jak se mám ve Východním Timoru chovat a pak mě teprve vpustili do země. V té době neměla Barma, Indonésie ani Východní Timor ani jeden případ nákazy koronavirem.

Ve Východním Timoru jsem začal dostávat nebývalé množství zpráv od mých asijských přátel s dotazem, co se to v Evropě děje. A doteď vlastně nevím, co jim odpovědět. Ve východní a velké části jihovýchodní Asii epidemii zvládali i bez zásadních restriktivních opatření a všichni byli v šoku z toho, co se děje ve vyspělé Evropě.

Z Timoru jsem pokračoval do Austrálie, kde byla situace jako v Evropě. Přestože už měli stovky nakažených, o koronaviru nebylo nikde ani slovo. Tehdy už Česko začalo zavádět první velká opatření a některé země zakázaly vstup cizincům. Bylo jasné, že bude potřeba dostat se někam, kde bude možná na čas zastavit a počkat, než se situace vyřeší. Rozhodl jsem se, že se hned vrátím do Malajsie, protože je to mezinárodní hub, odkud se dá případně snadno dostat zpět do Evropy.

Krátce po příletu do Malajsie se země uzavřela a začala platit stejná karanténa, jako je nyní v Česku. Velmi dlouho jsem čekal, zda Malajci nechají otevřené hotely, zda to patří mezi “základní služby”. Rozhodlo se, že kdo provedl checkin před začátkem karantény, může v hotelu zůstat. Stále jsem tedy věřil, že se mi podaří v Malajsii 1-2 měsíce přečkat a pak se hranice zase otevřou. Z hotelu poté začali odcházet návštěvníci a já se ocitl v 25 patrové budově téměř jako jediný host.

Další den ráno jsem potkal dvě plakající cestovatelky, které ráno musely odejít z hotelu. Legálně je už nikdo nemohl ubytovat, a tak zůstaly na ulici s tím, že si musí sehnat letenky a odletět někam pryč z Malajsie. V té době jsem dostával jednu špatnou zprávu za druhou. Z recepce mi zavolali, že mě přesunou do jiného hotelu, kde můžu být alespoň dva dny a pak se uvidí. Velké aerolinky typu Emirates začaly oznamovat uzemnění letadel a další a další země uzavřely hranice i pro transit. Dnes jsou uzavřeny už i země jako je Japonsko, Taiwan, Hong Kong, Čína a mnoho dalších, u kterých bych to nikdy nečekal.

Tehdy jsem začal poprvé po 3 letech přemýšlet o tom, že se vrátím zpět. Snažil jsem se do poslední chvíle přežít a věřit, že se situace zlepší navzdory všem zprávám, které jsem dostával. Pro mě byly poslední 3 roky naprosto nejkrásnější v mém životě a nechtěl jsem, aby tohle období za žádnou cenu skončilo. Ale ta situace už byla tak špatná a bez jakékoliv naděje na zlepšení v blízké době, že už jsem na výběr neměl.

Začal jsem vzpomínat na první dny na cestě a zjistil jsem, že si dokážu vybavit každý jednotlivý den první dva měsíce cesty. Vím přesně, co jsem dělal, umím si vybavit i mnoho rozhovorů, všechny lidi, které jsem potkal, dokonce co jsem jedl, jaké bylo počasí a tak dále.

Našel jsem letenky do Prahy s Qatar Airlines za velmi nízkou cenu a hned je koupil. O 12 hodin později jsem už seděl v letadle směrem nejprve do Doha a pak do Prahy.

V Doha jsem poprvé po několika letech viděl Čechy. Lidé byli velmi ohleduplní a takových 95% bylo už v Doha vybavenou rouškou. A také jsou Češi ticho! Přeci jen z Asie jsem zvyklý, že z mobilů mých spolucestujících řve čínská, vietnamská nebo indická telenovela, tady bylo hrobové ticho.

Na letišti v Praze mě překvapilo, že nikdo nezjišťoval, zda mám nějaké příznaky nebo odkud jsem přiletěl. Potěšilo mě ale, že lidé berou situaci vážně. Celou cestu Prahou jsem neviděl nikoho bez roušky, lidé dodržovali odstup, na každém kroku byla dezinfekce, všude byly informační tabulek s detailními informacemi co dělat. Také musím říct, že mě velmi potěšilo, možná až šokovalo, jak se lidé v Česku dokázali spojit v boji proti koronaviru.

Nyní je to už týden, co jsem doma. Protože jsem nebyl v rizikové zemi, nemám povinnou karanténu. Přesto ji pro klid svých sousedů dodržuji a ještě týden nikam nebudu chodit. Začínám ale s přednáškovým turné. První přednáška o Mongolsku pro rodiče bude asi v obýváku, Čínu možná uděláme v kuchyni a Vietnam bude jako open-air akce na balkoně, kde bychom se 3 snad mohli vejít.

Taková je tedy situace. Dnes nikdo neví, kdy budou hranice zase otevřené, ale já věřím, že se to podaří zvládnout rychle. Až se hranice otevřou, chtěl bych navštívit i zbylé země v Asii, už jich moc není. A pak doufám, že budu pokračovat do Oceánie. A pak dál.

Tak uvidíme.