Poslední den v Japonsku, cesta na letiště a pak už zbývá odžít Jižní Koreu, poslední zemi ve východní Asii (tedy abych byl přesný, ještě chci přejít Taiwan, ale ten už Krnáčová prohlásila za součást Číny a tam už jsem byl). I když odtud pochází Tomio Okamura, je Japonsko krásná a úžasná země. Ostatně země, která má jazyk, ve kterém se matka řekne “haha” a otec “chichi”, snad ani jiná být nemůže.

Většinu z mých tří japonských měsíců jsem bydlel u Japonky Kaoru, její matka byla vrchní policejní velitelka v Japonsku a dědeček šéf Panasonicu. Vede malý guesthouse v Osace a nedávno mi řekla, že jsem byl nejlepší z 4000 hostů, které za tu dobu měla. Takže jsem od ní dostával pravidelně i snídaně či obědy, obvykle naaranžované ve tvaru kočky, protože kočky zbožňuje. Také jsem ji za tři měsíce neviděl jinou než naprosto vysmátou. Podle mě Japonci musí jet na drogách, to přece není možné! Foto je jinak z předposledního dne v Osace, kdy jsem s ní a Antoinem, který je její manžel, o půlnoci plánovali nejkratší cestu guesthousem ven, až zase bude zemětřesení.

Dále měl tehle post pokračovat seznamem toho, co se mi v Japonsku líbilo a nelíbilo. Jenže chvíli po začátku sepisování, co se mi na Japonsku líbí, jsem už na třetí á čtverce a stále na začátku. A to by nikdy nikdo nedočetl. Takže udělám o Japonsku zvláštní web se vším, co jsem se za ty 3 měsíce dozvěděl. Návštěva Japonska může být life-changing zkušenost a je škoda celou návštěvu strávit chozením po turistických místech, když to hlavní je jinde.

Takže díky za vše, Japonsko, čus!